Vzpomínky na populismus
O domnělém úspěchu turecko-italské kulturní diplomacie
Rád si občas představuji historiky budoucnosti, kteří budou studovat druhé desetiletí 21. století (tedy pakliže tu ještě nějací historici budou). Kromě problémů spojených s digitalizovanými prameny, které budou podle všeho mizet jako sníh na slunci, je možná bude trápit jistá jednotvárnost našeho politického zřízení.
Budou ho zřejmě popisovat jako trochu tupě založené na neustálém šikování se do nesmiřitelných táborů. Budou možná psát o době, kdy zkratky a emoce měly (víc než obvykle) navrch nad racionální debatou, době, kdy voličům byla vnucována myšlenka, že si musejí vybrat mezi důstojným životem a „bezpečností“. Možná historikové pojmenují naše desetiletí jako „dobu populistickou“ a přejmou tak jeden z nejrozšířenějších argumentačních faulů naší politické reprezentace. Aktuálním debatám totiž vévodí argumenty ad personam (tedy pseudoargumenty, jež neřeší podstatu věci, ale snaží se dehonestovat protivníka) a jednou z kardinálních urážek, která se až mantricky opakuje, je osočování jakéhokoliv názorového oponenta z populismu…
Asi proto nepřekvapí, že červnové re:vize se rozhodly si na tuto módní floskuli trochu posvítit, i když je třeba přiznat, že v poslední době bylo toho populismu už víc než dost. Z čísla, které laskavá čtenářka či čtenář právě drží v rukou, však vyplývá, proč je nutné se tomuto jevu dále věnovat. Zaprvé proto, že odolnost naší společnosti vůči propagandě (především té populistické) se podle všeho výrazně zmenšuje. Historik Philipp Ther to vysvětluje tím, že „asociální sítě“ zpracovávají lidi tak, že z toho někteří ztrácejí hlavu. A já dodám, že neustálý pocit nutnosti vybrat si jednu ze dvou antagonistických stran podporují algoritmy těchto asociálních sítí. Virtuální svět je patrně také značně odpovědný i za to, že čím dál méně umíme naslouchat názoru, který se neztotožňuje s tím naším. Každopádně jde o skvělé podhoubí pro všechny, kdo chtějí svět dělit na dva nesmiřitelné tábory, na neslučitelné my a oni.
Podobná dělení samozřejmě najdeme v různých historických obdobích – od křížových výprav přes náboženské války po antický Řím –, a přece se zdá, že dnes je něco jinak. Oproti středověkým disputacím jako by dnešní elity ztratily respekt k argumentům těch druhých (které často ani neznají, vystačí si s opakováním vlastní „pravdy“ a heslovitým osočováním těch druhých). Často nám schází schopnost empatie: obyvatel města jako by ani nechtěl pochopit lidi z venkova, jimž se za poslední desetiletí rozpadl svět složený z funkčních spojů, dostupné lékařské péče a kulturních akcí. Hojně se komunikuje, ale zoufale málo naslouchá.
V tomto kontextu je proto posláním re:vizí připomínat, že realita je vždy komplikovanější, než jak ho nastiňuje bipolární vnímání světa. Nejlepší zbraní proti populismu je upozorňovat, že vždy existuje třetí (a možná i čtvrtá a pátá) cesta. Naději pak dodávají slova Vladimíra Špidly, nestora české politiky a premiéra, který dovedl Českou republiku v roce 2004 do Evropy. Situace je těžká, ale rozhodně bezbranní nejsme. Máme nejednu svobodu a možnost říkat, co je dobré a co za to stojí, a především pořád máme právo si ze všech populistů světa dělat legraci. A to vůbec není málo! •
Ilustrace © RE:CENT – Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI (Barbora Satranská) 2025