Pod křídla
Klenot baziliky sv. Jana Křtitele v Monze
Jen málokdo by řekl, že slepice jsou něčím výjimečné nebo že by mohly být inspirací pro umění. V severoitalské Monze, městečku kousek od Milána, se však nachází zlatá soška slepice se sedmi kuřátky, jež budí úžas i zájem historiků umění.
Příběh tohoto pozoruhodného raněstředověkého artefaktu nám mimo jiné umožňuje přehodnotit vžité hranice mezi římským uměním a tvorbou Langobardů, kterým Římani s despektem říkali „barbaři“.
ŘÍMŠTĚJŠÍ NEŽ ŘÍMANKA
Zlatá slepice s kuřaty je uložena v muzeu pokladnice baziliky sv. Jana Křtitele v Monze. Ptáci jsou vytepáni v téměř životní velikosti z pozlaceného stříbrného plechu a oči mají z drahokamů. Dílo pochází nejspíše z 6. či 7. století a bylo vždy spojováno s postavou první křesťanské langobardské královny Theodolindy, manželky langobardského krále Agilulfa, jenž sídlil v Miláně. V nedaleké Monze si Theodolinda nechala vybudovat palác s přilehlou bazilikou sv. Jana Křtitele, jíž darovala řadu drahých předmětů, včetně relikvií a své koruny, a možná i zlatou slepičku s kuřaty. Zda se královna o tento artefakt skutečně zasloužila, bylo dlouho předmětem debat, jelikož neexistují přímé důkazy.
Častým argumentem „proti“ byl vzhled díla, který se více než langobardskému umění blíží tomu římskému. Na první pohled je znázornění zvířat naturalistické, což je typické spíše pro římské umění, při bližším pohledu však vidíme stylizované prvky, například dekoraci hlavy slepice a těl kuřat kruhovými či půlkruhovými punci nebo zjednodušení tvaru peří, což je charakteristické spíše pro umění Langobardů. Badatelé se proto dlouho přeli, zda je artefakt římský, či langobardský. Odpověď však není černobílá.
Theodolinda a Agilulf, podobně jako například král Ostrogótů Theodorich Veliký, usilovali o legitimizaci své pozice vládců v rámci římského světa, kde byli (ne zcela neprávem) vnímáni jako vetřelci. Snažili se proto upevnit svou moc navazováním na původní římské tradice a imperiální historii. To zahrnovalo mimo jiné používání císařských titulů, imitaci ceremoniálů či vizuální reprezentaci „římsky“ vypadajícími uměleckými zakázkami. Jedním z příkladů je dochovaný mramorový panel z královniny baziliky s reliéfem dvou velmi naturalistických beránků, kteří se podobají například beránkům na sarkofázích v Ravenně. Theodolinda tedy za vytvořením Zlaté slepice s kuřaty stát mohla, přestože dílo neodpovídá typickému langobardskému umění. Je možné, že mu neodpovídá záměrně. Artefakt byl pravděpodobně vyroben v milánské zlatnické dílně řemeslníky, kteří znali sofistikované kovotepecké a zlatnické postupy, jež mohla ovládat pouze dílna s dlouhou tradicí – tedy původně římská a pokračující v římské vizuální tradici. Prvky langobardského umění a zmíněná stylizace díla mohly vyplynout z předávání vzorů i technik mezi římskými a langobardskými zlatníky. Proč je ale námětem zrovna slepice s kuřaty a proč si ji Theodolinda nechala vytvořit?
KRISTUS A SLEPICE?
Běžnou praxí panovnic byla snaha zajistit svému království ochranu, mír a stabilitu pomocí silných náboženských institucí. To zahrnovalo stavbu kostelů a jejich podporu v podobě nákladných darů, uměleckých předmětů a relikvií, jež měly mír zabezpečit svou zázračnou mocí. Bavíme se tedy spíše o duchovní ochraně. Theodolinda však hrála roli také ve sjednávání mírových smluv, což se dozvídáme z dopisů od Řehoře Velikého. Hájení míru bylo pro královnu zásadní a slepice s kuřaty s tím úzce souvisí. V Evangeliu podle Matouše totiž čteme, že Ježíš Kristus se přirovnal ke slepici, která shromažďuje svá mláďata pod křídla. Patrističtí autoři pak toto podobenství vysvětlili jako symbol ochrany a péče Krista a následně i církve samotné. Slepice s kuřaty se staly symbolem ochrany a mateřské péče, kterou Kristus a církev nabízí všem věřícím, nehledě na jejich původ. V období konfliktů a složité politické situace, kdy Theodolinda vládla Langobardům i původním římským obyvatelům, tak symbolický význam Zlaté slepice s kuřaty předával zprávu o jejím záměru chránit všechny a artefakt mohl být i votivním darem, kterým královna děkovala Bohu za mír.
Stále nám však může připadat poněkud zvláštní, že si královna vybrala právě tento symbol, jelikož podobný význam má i mnohem známější symbol Dobrého pastýře. Vysvětlením může být specifický význam slepice pro Langobardy, z nichž část zůstávala i po příchodu do Itálie pohany. Dle archeologických nálezů totiž Langobardi pohřbívali zesnulé s mrtvými těly slepic, což naznačuje speciální význam tohoto zvířete v pohřebních rituálech. Dnes nevíme, co přesně slepice pro Langobardy znamenaly, ale existují důkazy o tom, že se nejednalo o pouhé potravinové obětiny. Theodolinda mohla toto vizuální téma vybrat proto, že bylo srozumitelné oběma skupinám, jak křesťanům, kteří znali jeho křesťanský význam, tak pohanským Langobardům, kteří ho chápali odlišně a jimž mohlo případně posloužit jako nástroj ke sblížení s křesťanskou vírou. V neposlední řadě pak Zlatá slepice s kuřaty mohla mít pro královnu význam osobní: tímto votivním darem, nesoucím symbol církve coby poskytovatelky mateřské péče, mohla Theodolinda vyjadřovat přání být matkou anebo děkovat za syna, následníka trůnu, který se jí narodil až po dvanácti letech manželství.
Byla-li Zlatá slepice s kuřaty opravdu zakázkou královny Theodolindy, což se mi zdá pravděpodobné, vznikla na základě potkávání a spolupráce. A to vizuálních jazyků, římského a langobardského, ale i myšlenek a lidí. Na jedné straně stály politické ambice a legitimizace moci, na druhé sdělení záměru chránit království a jeho obyvatele. Theodolinda si nechala vytvořit artefakt, který komunikuje s Římany i Langobardy, křesťany i pohany, čímž je spojuje a ukazuje tak, nakolik si langobardská královna uvědomovala důležitost setkávání a moc vizuální kultury. •
Autorka je studentka dějin umění.