Svoboda slova v O(o)blacích
Příběh jedné komedie
Diogenés ze Sinópé prý na otázku, co je na světě nejkrásnější, odpověděl: svoboda slova. To byl jistě ojedinělý názor v jeho době, stejně jako by byl ojedinělý i dnes. Svoboda slova totiž nemá vždy úplně dobrou pověst. Dává právo na existenci i názorům, které mohou být mylné, ba přímo i lživé.
Snad v každé společnosti existovalo napětí mezi svobodou slova a pravdou. Staří Hebrejci měli povinnost mluvit pravdu danou přímo Desaterem. Rovněž staří Řekové kladli pravdu ve svém žebříčku hodně vysoko. Chápali ji jako „ne-skrytost“ (ἀλήθεια – alétheia), tedy stav, kdy není nic zahaleno, porozumění dříve skrytému. Alétheia, personifikace pravdy a upřímnosti, byla uctívána i jako bohyně, protivnice démonů honosících se výmluvnými jmény: Dolos (Úskok), Apaté (Šalba) a Pseudologoi (Lži). Alétheia však nestála na straně pravdy sama. Apollón jako bůh proroctví, který neklamně zjevuje pravdu, je asi první, koho do jejího šiku zařadíme. Po boku mu pak stojí i Themis, symbol božského řádu a pravdivosti zákonů, a Themidina dcera Diké, personifikace spravedlnosti a objektivní pravdy. Nesmíme ale zapomenout ani na matku Múz Mnémosyné, ztělesněnou Paměť. Její dcery Múzy byly patronkami nejen umění, ale i věd, které o odhalení pravdy usilují. Řekové si tedy uvědomovali, že pravda souvisí s pamětí – pokud zapomeneš něco důležitého, můžeš žít ve lži.
Je nasnadě, že svoboda slova se ve společnosti nezrodila lehce. Bylo třeba nejprve svobody obecné, v kodifikované podobě. V sicilských městech, kde v 5. stol. př. n. l. byli svrženi autokratičtí vládcové, získal občan možnost vystupovat v záležitostech správy obce. Tak najednou bylo žádoucí, aby kdokoliv uměl přesvědčivě formulovat své myšlenky. Vznikla proto potřeba nové nauky, zrodila se rétorika a sicilská města se stala její kolébkou. Pokud bychom v této metafoře pokračovali, pak svoboda slova byla rétorice kmotrou.
Svoboda slova byla klíčová i pro vznik dalšího důležitého literárního žánru, komedie. V demokratických Athénách 5. století př. n. l. existovala relativně široká svoboda projevu (παρρησία), která umožňovala mluvit otevřeně, i když to bylo urážlivé. A tato licence se projevila právě v komediích, které sice stejně jako vznešené tragédie vznikly na počest boha Dionýsa, ale jejich důležitou charakteristikou bylo také bavit se na účet (jakkoliv vynikajících) osobností. Každý, kdo byl ve společnosti dobře znám – ať politik, vojenský činitel, nebo intelektuál –, se mohl v komedii stát předmětem jmenovitého výsměchu (ὀνομαστὶ κωμῳδεῖν). Ačkoliv se politici občas snažili ono bezmezné nactiutrhání omezit, na scéně se dál ocitali bez obalu skuteční reprezentanti soudobých Athén.
Svoboda slova tak byla v tehdejších Athénách i na dnešní dobu dost rozsáhlá, nicméně na růžích ustláno neměla. Osobně se o tom přesvědčil nejznámější představitel rané řecké komedie Aristofanés. Ve svých hrách Acharňané (425 př. n. l.) a Jezdci (424 př. n. l.) i v dalších dílech vylíčil athénského stratéga Kleóna dosti nelichotivě. Kleón následně reagoval žalobou na básníka pro pomluvu obce (rozuměj jejího vysokého představitele) v přítomnosti cizinců. O vyspělosti tehdejších Athén svědčí nejen to, že se přední athénský vojevůdce brání soudně, a nikoliv mečem, ale také to, že před soudem Aristofanés obstál. Nebo také to, že Platón, ač Aristofanés později v Ženském sněmu (392 př. n. l.) zkarikoval některé jeho politické ideje, představil Aristofana ve svém dialogu Symposion v nejlepším světle. Aristofanés zde totiž přináší výklad o podstatě lásky, aniž by si v důvtipu příliš zadal s Platónovým hrdinou Sókratem.
Přestali legraci rozumět
Jenomže svobodě slova se zjevně daří jen v dobrých dobách. V Athénách zasáhly dějiny a oba výše jmenovaní se přesvědčili, jak neblahé může mít svoboda slova v jistých podmínkách důsledky: Aristofanés jako smutný hrdina a Sókratés jako hrdina tragický. V Aristofanově hře Oblaka (423 př. n. l.) je terčem Sókratova údajná škola i její představitel. V době okolo uvedení této komedie byly Athény i přes občasné neúspěchy v potýkání se se Spartou mocným a sebevědomým státem a Athéňané ještě rozuměli legraci, nadsázce a karikatuře. Za pár let ale bylo vše jinak. Athénská „Sicilská expedice“ (415–413 př. n. l.) skončila pohromou a Athény, zmítané politickými bouřemi, roku 404 př. n. l. před Spartou kapitulovaly. Sparta pak do vedení Athén ustavila oligarchickou vládu (tzv. Třicet tyranů). Byla to krutá diktatura, která potlačovala demokracii, popravovala své odpůrce a cenzurovala svobodu projevu. Sókratés byl obviněn z bezbožnosti a z toho, že kazí mládež (399 př. n. l.). Dle Platónovy Apologie se Sókratés brání proti pomluvám, které o něm měly kolovat. Ty přitom odpovídají tomu, jak byl Sókratés představen právě v Aristofanových Oblacích! Je zřejmé, že Athéňané přestali legraci rozumět.
A Aristofanés? O něm už historie víceméně mlčí. Lze předpokládat, že z využití své hry k odsouzení Sókrata k trestu smrti radost neměl. Po roce 404 př. n. l. již nemáme zprávu o žádné ostré politické satiře v jeho hrách a on se podle všeho věnuje obecným lidským chybám a utopické satiře. Po pádu Třiceti tyranů (403 př. n. l.) sice byla v Athénách obnovena demokracie a Aristofanés tak teoreticky mohl pokračovat ve své někdejší tvorbě, ale on už nebyl tím břitkým brouskem života obce jako v době vrcholu své kariéry. Svoboda slova je zkrátka křehká. Nestačí pouze mít demokratické zřízení, je třeba i žít ve šťastné době. •
Autorka je klasická filoložka.
