Boj o pravdu

Ilustrace © RE:CENT – Centrum pro studium a popularizaci středověké vizuální kultury MUNI (Barbora Satranská) 2025

Jak obvinění ze lží mění politiku a společnost

Politický boj o pravdu není novinka – je starý jako politika samotná. Pravda v politice nikdy nebyla jen otázkou objektivních faktů; vždy závisela i na interpretaci, mocenských zájmech a dobových ideologických a technologických podmínkách. Od procesů s kacíři ve středověku přes nacistickou propagandu až po dezinformace v době studené války byly pravda a lež využívány jako mocenské nástroje na delegitimizaci oponentů. Jak se tento boj mění v době digitální?

TISK, ROZHLAS, HIV A ZLOM

Ve 20. století propaganda sloužila jako klíčový nástroj totalitních režimů na upevnění moci. Nacistické Německo pod vedením ministra propagandy Josepha Goebbelse systematicky využívalo mas­média k šíření antisemitismu a k manipu­laci veřejného mínění. Cílem instituciona­lizované, systematické a státem kontrolo­vané propagandy bylo využít už existující protižidovské předsudky a napětí ve společnosti a vytvořit obraz Židů jako univer­zálního nepřítele národa. Antisemitismus však představoval pouze část propagandi­stické mašinerie, jež bojovala proti všemu, co považovala za „cizí“ nebo ohrožující režim, kupříkladu komunismu, socialis­mu, liberalismu a různým národnostním, etnickým a sexuálním menšinám. Při opa­kovaném, systematickém šíření frází proti „nepřátelům“, jež manipulovalo veřejným míněním a posilovalo moc vládnoucích sil, spoléhala propaganda nejen na tisk, ale od třicátých let 20. století také na novou technologii – rozhlas. Rozhlas pomáhal nacistům posilovat loajalitu k režimu, radikalizovat společnost a normalizovat nenávist vůči Židům a dalším menšinám, a připravoval tak veřejnost na akceptování (či alespoň tolerování) zvěrstev pácha­ných režimem.

Podobné strategie se používaly i v době studené války. Například v osmdesátých letech sovětská KGB v rámci operace Denver šířila dezinformaci, že virus HIV byl vytvořen v amerických laboratořích CIA. Cílem bylo posilnit protiamerické nálady, oslabit důvěru v západní vlády a vyvolat vnitropolitické spory v USA. Manipulace s pravdou byla vždy domácím politickým nástrojem i součástí geopoli­tické strategie.

V minulosti byly falešné zprávy šířeny především tradičními médii (tiskem, rozhlasem, televizí), dnes umožňují sociální sítě a nová média šíření nesrovnatelně rychlejší a cílenější. Algoritmy digitálních platforem navíc upřednostňují obsah, jenž vyvolává silné emoce, což posiluje polarizaci obyvatel a pomáhá šířit diskur­zy spojené s pravdou a lží. Mění se i samo vnímání pravdy, ve veřejné debatě sledu­jeme bezprecedentní oslabení významu pravdivosti. Mění se důraz, jenž lidé kla­dou na to, zda politik mluví pravdu, nebo lže, mění se způsoby formování jejich politických postojů a názorů. Politická komunikace se odklání od faktičnosti a více se zaměřuje na subjektivní vnímá­ní pravdivosti – důležité už není, zda je tvrzení objektivně správně, ale zda ho jako pravdivé vnímá publikum. Prostředí, kde se jakékoliv tvrzení o světě může stát potenciálně pravdivým, je-li tak vnímáno publikem, vytváří prostor k manipulaci a strategickému zpochybňování pravdy.

SKUTEČNÁ PRAVDA

V posledních letech se obvinění z neprav­divosti vůči politikům nebo veřejným aktérům zapojených do diskuse staly jedním z klíčových rétorických nástrojů. Politici strategicky útočí na své oponenty označováním jejich tvrzení za lži, pod­vody, manipulace s fakty, spiknutí elit, fake news. Tento přístup se liší od běžné politické kritiky v rámci demokratického dialogu – je inherentně antagonistický a využívá silnou dichotomii my versus oni. Na rozdíl od povahy politiky založené na konsensu a kompromisu, kde odpovědná kritika opozice může posilnit demokra­tický dialog, diskurzivně konstruovaná obvinění z nepravdivosti vycházejí z po­hrdání „elitářskými“ politickými aktéry a mohou sloužit jako nástroj delegitimi­zace. Obviňování politických oponentů a/ nebo mainstreamových zpravodajských médií z manipulování informacemi ve svůj prospěch svým tvůrcům umožňují také konstruovat narativy o vlastní, „pravdivější“ realitě a zvyšovat vlastní legitimitu v očích veřejnosti.

Obvinění z nepravdivosti využívají ve své komunikaci častěji populističtí politici, jsou totiž schopni oslovit publikum už nakloněné antielitním postojům. Často pracují s rozdělením společnosti na „dobré lidi“ a „zkažené a prolhané elity“. Prezi­dent USA Donald Trump bývá často uvá­děn jako příklad politika, jenž strategicky zpochybňuje pravdivost svých oponentů: systematicky označoval média kritická k jeho vládě za šiřitele fake news a opako­vaně tvrdil, že mainstreamová média jsou „skutečným nepřítelem lidí“. Už krátce po svém prvním zvolení do úřadu v roce 2017 na svém účtu na Twitteru napsal: „Falešná zpravodajská média nejsou mým nepřítelem. Jsou nepřítelem americké­ho lidu.“ V době nejdelšího government shutdownu v historii USA (od 22. 12. 2018 do 25. 1. 2019), jenž nastal v důsledku politického sporu mezi Trumpem a Demokraty v Kongresu ohledně státního rozpočtu, konkrétně financování stavby zdi na hranici s Mexikem, tehdejší prezi­dent 7. ledna 2019 tweetoval: „Fake news budou vědomě lhát a dehonestovat, aby obrovský úspěch Trumpovy vlády a mě co nejvíce znevážily. Používají neexis­tující zdroje a píšou příběhy, které jsou naprostá fikce.“

V Evropě zase vidíme, jak populistické a populisticko-radikální strany využívají nepravdivé informace a obvinění ze lží k mobilizaci voličů – například během kampaně za brexit se šířily zavádějící informace o imigraci a elitách, které nemlu­vily pravdu o financování EU, a o dopa­dech evropských politik na obyvatelstvo Velké Británie. V České republice Tomio Okamura (SPD) pravidelně prezentuje zpravodajská média jako součást konspi­rační elity (odtržené od obyčejných lidí) a obviňuje je ze lhaní a překrucování rea­lity. V kontextu imigrace například tvrdil, že „čeští sluníčkářští novináři, politici a aktivisté pořád dál lžou a lžou, že u nás žádní migranti a islámští teroristé nejsou“.

JAK ZDRAVÝ JE ZDRAVÝ ROZUM?

Jakkoliv jsou obvinění z nepravdivosti spojená s populismem, některé strategie, včetně označování médií za šiřitele fake news, používají politici napříč politickým spektrem. V České republice byly podob­né strategie zřejmé u prezidenta Miloše Zemana, jenž zpochybňoval důvěryhod­nost veřejnoprávních i některých sou­kromých médií a novináře označoval za manipulátory, kteří šíří zkreslené, lživé a neobjektivní informace.

Je zajímavé, že strategie obviňování z nepravdivosti nemusí nutně označo­vat pravdu za nesmyslnou. Politici si totiž uvědomují, že na podstatě nebo na chápání (nějaké podoby) pravdy může lidem záležet. Pravdivost se však stává subjektivní. Význam pravdivosti (její pochopení a interpretace) pak závisí na tom, jak je tento význam prezentován ve veřejné diskusi. Tomio Okamura na svém facebookovém účtu často odkazuje na „skutečnou“ podobu reality. Tvrdí na­příklad, že „přitom jsou to ve skutečnosti mainstreamová média, která šíří pro-unij­ní bruselskou propagandu, a je to Evrop­ská unie, která se ve skutečnosti snaží svobodu slova zničit ve jménu boje proti takzvaným ‚nenávistným projevům‘ (což je pojem, který má za cíl očernit kritiky islámu, neomarxismu a imigrace) a ome­zit pluralitu médií, která dehonestuje bez důkazů jako ‚dezinformační‘ či ‚konspi­rační‘“ (29. listopadu 2020).

Jak jsou politici schopni prezentovat významy spojené s pravdou, může mít vliv na to, nakolik jejich vyjádření vyvo­lají v lidech pocit reálnosti a rezonance pravdivosti. Jinými slovy, političtí aktéři mohou využít subjektivní vnímání prav­divosti k prezentaci oponentů, kteří se „zdají nesprávní“ v kontrastu s těmi, kteří „mají pravdu“. Ani populističtí aktéři neprezentují pravdu jako bezvýznamnou – ve svých vyjádřeních zdůrazňují „vroze­nou moudrost“ a „zdravý rozum“ „obyčej­ných“ lidí.

KRIZE A DOBA EMOČNÍ

Otázka zpochybňování pravdivosti poli­tických oponentů ve veřejných diskusích nabývá mimořádného významu přede­vším v době ekonomických, politických či zdravotních krizí, kdy ve společnosti roste strach a nejistota. Dramatické události představují výzvy pro politické lídry, kteří musejí činit výjimečná rozhodnutí v ča­sové tísni, aby minimalizovali negativní dopad na společnost. Takoví lídři mají motivaci působit efektivně, tudíž méně konfliktně, a tak se místo kritizování pravdivosti jiných mohou zaměřit na řeše­ní situace a pozvedání morálky obyvatel.

Nepředvídatelnost krizí a politická naléhavost řešení skutečných či vníma­ných hrozeb však otevírá příležitost pro ty politické aktéry, kteří situace využívají k polarizování společnosti a prosazování vlastní agendy. V době krize lze předpokládat, že zpochybňování pravdivosti oponentů padne v důsledku zvýšené nejistoty lidí na úrodnou půdu. Například za epidemie covidu populističtí politici využívali narativy o údajné manipulaci vědeckých poznatků a o elitách, jež úmy­slně klamou veřejnost. Podobné dyna­miky se objevily během migrační krize v Evropě nebo při informacích o údajném volebním podvodu v USA v roce 2020. Útoky na pravdivost oponentů vždy mají narušit důvěru k politickým lídrům, kteří přijímají krizová opatření, a politicky je poškodit.

Politici, kteří obviňují své protivníky ze lhaní a manipulace, vytvářejí své verze „pravdivější“ reality a zdůrazňují percepce před reálnými fakty, tak často činí pro­střednictvím emotivní a pohrdavé réto­riky, namísto argumentů a důkazů sdílejí své pocity a nálady ve snaze vyvolat je v lidech (pohrdání, pocit hněvu nebo zklamání z těch, kteří podle nich lžou, a zároveň pocit radosti a naděje vůči lidem údajně odhalivším onu skutečnou pravdu). Když Donald Trump označil média za „nepřátele lidu“, nešlo jen o kritiku novi­nářské práce – byla to strategie vyvoláva­jící hněv a nedůvěru, snažil se tak posilnit loajalitu svých podporovatelů. Podobně populisté v Evropě využívají rétoriku elitního spiknutí k vyvolání silné emoční reakce u voličů.

DOPAD NA DEMOKRACII

Pokud se obvinění z nepravdivosti, jež stírají hranice mezi skutečnou a vnímanou pravdivostí, stanou běžnou součástí politického diskurzu, může to mít vážné důsledky pro demokracii. Důvěra v demokratické instituce je klíčový pilíř stabilní společnosti. Když politici obviňují své oponenty ze lhaní, oslabuje se důvěra v politický systém, což může vést k apatii a cynismu mezi voliči. Voliči přestávají věřit politickým institucím, tradičním médiím i volebním procesům, otevírá se prostor pro autoritářské tendence. Kromě toho se může prohloubit polarizace spo­lečnosti a racionální a otevřená diskuse se zkomplikuje.

Zpochybňování pravdy ovlivňuje i sa­motné demokratické procesy. Například neustálé zpochybňování důvěry ve zpravodajská média může vést k šíření alterna­tivních informačních bublin a ke zvýšení popularity alternativních zpravodajských platforem, v nichž jsou konspirační teorie a dezinformace vnímány jako rovno­cenné faktickým informacím. To může podnítit odmítání výsledků voleb, nebo dokonce politicky motivované násilí, jako jsme to viděli v USA při útoku na Kapitol v roce 2021. •

Autorka je politoložka.

Ze slovenštiny přeložila Libuše Bělunková.

dezinformacepolitikapravdivostpropaganda