Jaké křížovky luštil i císař Konstantin?

Optatianova vizuální poezie

Mnozí máme v oblibě všelijaké rébusy a křížovky, ať už jazykové nebo mate­matické – bystří mysl a baví nás svou hravostí. Více či méně známe také vizuální poezii, snad nejvíce tu avantgardní francouzskou, neodmyslitelně spjatou s tvorbou Guillauma Apollinaira. Málokdo by ovšem v křížovkách čekal bezvadně zpracovanou veršovou formu, významo­vou pluralitu nebo promyšlenou grafickou práci s textem.

Ve vizuálních básních, jako jsou Apollinairovy kaligramy, na­opak nehledáme písmenkovou akrobacii založenou na aritmetických principech vlastních moderním osmisměrkám. Ptáte se, proč tedy srovnávám nesrovnatelné?

Abych pomocí toho, co všichni známe, přiblížila netušenou kombinaci obojího ve virtuózní poezii pozdněantického latin­ského básníka (zřejmě afrického původu) z první poloviny 4. století Publilia Optatiana Porfyria. Byl to římský úředník, za vlády císaře Maxentia snad i senátor. Za Konstantina I. Velikého byl poslán do vyhnanství, ovšem ještě za jeho panování povolán zpět, následně jmenován pro­konzulem římské provincie, a dokonce opakovaně městským prefektem. Za ra­dikální změnou císařova vztahu k Opta­tianovi s největší pravděpodobností stála právě jeho mistrovská vizuální tvorba, konkrétně soubor patrně dvaceti pane­gyrických skladeb složených k oslavě dvacátého výročí Konstantinovy vlády. Tato inovativní a velmi působivá poezie spojená s adorací císaře tak dokonale na­plnila svou diplomatickou misi.

A čím přesně byla tak výjimečná? Pře­devším efektním propojením estetického účinku textu a obrazu. Tato dvě média se snoubí hned na několika rovinách a vy­tvářejí významově mnohovrstevnaté „mluvící obrazy“. Kromě různých metric­kých hříček, jejichž půvab dnešní čtenář bez znalosti pravidel antické časoměrné poezie nedocení, se nám od Optatiana zachovaly tři „obrysové“ básně – jedna ve tvaru vodních varhan, další znázorňující pastýřskou píšťalu a třetí připomínající oltář. Nešlo o úplnou novinku, neboť podobně koncipované texty najdeme již o pár staletí dříve u alexandrijských básní­ků. Tento typ vizuálních básní se přitom nejvíce podobá vzpomínaným Apollinai­rovým kaligramům.

V čem byl ovšem Optatianus průkop­níkem a inspirací pro navazující středo­věké autory, byly jeho „mřížkové“ básně. Po technické i vizuální stránce se podo­bají dnešním osmisměrkám a stejně jako ony bohatě pracují s principy známými z populární hry scrabble. Jedná se o jakou­si šachovou partii s vizuální nápovědou a mnohdy i sémantickým překvapením. Typické šachové pole, na kterém může čtenář s básníkem změřit své síly, před­stavuje čtverec, jehož strany tvoří vždy 35 políček obsazených písmeny latinské abecedy. Standardním postupem, který hráče nikdy nezradí, je klasické čtení zleva doprava po jednotlivých řádcích. Touto cestou se lze bez větších obtíží seznámit se základním textem (metricky pečli­vě vystavěné) básně. Další rovinu hry představují – v dochovaných rukopisech barevně zvýrazněné – takzvané intextové verše, tedy „tajenka“ vedoucí vertikálně nebo diagonálně napříč základním textem a tvořící další významovou rovinu. Tato pokročilejší úroveň hry na čtenáře přiro­zeně klade o něco větší kognitivní nároky. Musí se rozhodnout, jakým směrem má barevně vyznačený intext smysl číst, a výjimečně se musí dokonce dovtípit, jaký „kódovací jazyk“ k jeho čtení použít. V několika případech totiž básník umně kombinuje latinu s řečtinou. A tak se písmeno, které je při horizontálním čtení součástí latinky, v intextu náhle mění na písmeno řecké alfabety. Třeba takové latinské „A“ může mít v intextu platnost alfy, ale také (vizuálně podobné) lambdy, „H“ může najednou představovat étu a „P“ řecké ró.

Aby toho nebylo málo, každý takový Optatianův text má ještě jednu, vizuální rovinu – obraz tvořený intextovými verši. Ten může být čistě ozdobný, geometrický, ale i mimetický, to znamená, že schematic­ky vyjadřuje určitý – pro pochopení básně podstatný – motiv, například palmovou ratolest jako symbol vítězství, bitevní šik nebo loď jako metaforu římské říše. Může také představovat další kombinaci písmen i číslic, kupříkladu Kristův monogram XP nebo římskou číslovku XX jako odkaz na výročí Konstantinova panování. Zkrátka a dobře, čtenář se do hry musí aktivně zapojit, jinak je v labyrintu písmen doce­la jistě ztracen. A právě tahle rafinovaná a bezprecedentní exilová tvorba pravděpodobně zaujala i císaře Konstantina. Patrně se mu zdála dostatečně důstojná k oslavě jeho velikosti, aby dal Optatiana z vyhnanství povolat zpět do Říma.

Pro překladatele do jakéhokoliv jazyka je to pochopitelně hozená rukavice, kterou se odváží zvednout jen opravdu málokdo. Každý ze statečných přitom musí být nutně spolutvůrcem cílového textu. Vedle jedné metrické hříčky (č. 25) tak česky vyšla jen Optatianova „obrysová“ skladba ve tvaru oltáře (č. 26) a dvě básně „mříž­kové“ – jedna ve tvaru dokonalého čtverce s christogramem jako tajenkou, oslavu­jící Konstantina coby mírotvůrce (č. 14), a druhá věnovaná jistému Bassovi a uspo­řádaná do tvaru nedokonalého obdélníku s autorskou pečetí (tedy básníkovým plným jménem) v intextu, který snad zná­zorňuje pohyb hvězdy po obloze (č. 21).

Všechny zmíněné vizuální básně byly publikovány v překladu Karla Šiktance v unikátním výboru pozdní římské poezie Sbohem, starý Říme (1983). Křesťanskou vizuální tvorbou Optatianových násle­dovníků se nicméně nechali inspirovat i současní autoři. Martin Jeřábek, zná­mý pod básnickým pseudonymem Ralf Mošt, parafrázoval – na základě překladu z latiny pořízeného Bořivojem Markem – „mřížkovou“ báseň Venantia Fortuna­ta (II, 4), básníka a biskupa v Poitiers ze 6. století. A tutéž báseň naposledy bravur­ně převedl do slovenštiny teolog a patrolog Róbert Horka. Nejenže se mu podařilo zachovat původní vizuální konfiguraci s intextem ve tvaru svatého kříže, ale dokonce nerezignoval ani na přízvučnou nápodobu původních latinských hexame­trů. Posuďte sami! •

Autorka je klasická filoložka.

Eva Stehlíková ed., Sbohem, starý Říme.
Z latinských originálů přeložil kolektiv překladatelů, Praha, Československý spisovatel, 1983

antikaliteraturavizuální poezie