Zapomenutý svět
O zrušených ženských klášterech
Řekne-li se dnes „ženský klášter“, většina lidí si asi představí izolované místo, kde ženy vedly asketický život oddělený od okolního světa. Práce mnohých badatelů však ukazují, že historická skutečnost byla mnohem rozmanitější.
V minulosti byly ženské kláštery centry nejen duchovního, ale i intelektuálního a hospodářského života a na rozdíl od běžných představ nebyly vždy uzavřenými pevnostmi, ale často místy, kde ženy měly překvapivě vysokou míru svobody. Mohly vlastnit a spravovat majetek, vzdělávat se, cestovat, pracovat pro komunitu uvnitř i vně kláštera, tvořit umělecká díla či budovat významné sbírky.
Pro mnohé ženy představoval zasvěcený život vítanou alternativu k manželství a rizikům spojeným s těhotenstvím a porodem. Ženské kláštery tak nabízely prostor pro život mimo tradiční rodinnou strukturu, čímž ženám poskytovaly určitou míru nezávislosti a také intelektuálního růstu. Kláštery totiž zpravidla vlastnily rozsáhlé knihovny, které sloužily nejen pro náboženské studium. Tento svět, kde ženy nebyly pasivní, ale stávaly se aktivními správkyněmi nemalého majetku, se však vytratil z naší kolektivní paměti.
Míra bohatství a svobody se v jednotlivých klášterech výrazně lišila. Kláštery, které měly silné vazby na aristokracii, jako například konvent v Essenu (v dnešním Německu), spravovaly rozsáhlé pozemky a majetky. Skutečnost, že abatyše i řeholnice pocházely často z významných rodin, klášteru zajišťovalo nejen bohatství, ale také prestiž a vliv. Kláštery vlastnily budovy v centrech měst, hodnotné liturgické předměty, obrazy, sochy a další cennosti. Díky těmto majetkům mohly fungovat nezávisle a aktivně utvářet také život širších komunit, v nichž působily.
ZAVÍRÁ SE, ODEJDĚTE!
Na konci 17. a během 18. století zasáhla Evropu masivní vlna sekularizace, která měla dopad i na ženské kláštery. Státní moc začala kláštery rušit, zabavovat jejich majetky a uzavírat jejich prostory. Některé osudy jsou dobře známé díky uměleckým dílům: tragickým příkladem z dob Francouzské revoluce je příběh ženského kláštera v Compiègne, který inspiroval operu Dialogy karmelitek Francise Poulenca. Od své premiéry v Paříži roku 1957 se tato opera často objevuje v repertoárech divadel, a to včetně působivé závěrečné scény, kdy jsou ženy jedna po druhé vedeny ke gilotině.
Osudy stovek ženských klášterů zrušených v desetiletích předcházejících Francouzské revoluci a v desetiletích po ní následujících nejsou natolik krvavé, jsou však plné symbolického násilí. Ženy, které v nich žily a pracovaly, byly často násilně vyhnány, aniž by jim stát nabídl jakoukoli alternativu. Podobně tomu bylo i v českých zemích: klariskám z kláštera svaté Anežky České, v jehož prostorách se dnes nachází část pražské Národní galerie, bylo v lednu 1782 oznámeno, že musejí klášter do pěti měsíců opustit. Devatenáct řeholnic se pokusilo se proti tomuto rozhodnutí císaře Josefa II. postavit, avšak neúspěšně. Když bylo zřejmé, že klášter bude zrušen, žádaly o možnost přestěhovat se do jiného kláštera. I tato žádost byla zamítnuta. V létě téhož roku byly nuceny místo opustit. Některé našly útočiště v domech Pražanů, jiné se vrátily ke svým rodinám. Směly si s sebou vzít jen vybavení svých cel, zatímco ostatní majetek, budovy kláštera a veškeré příjmy byly zabaveny císařem. Takto byly ženy zbaveny nejen domova a majetku, ale i možnosti pokračovat v životě, který si vybraly.
Sekularismus je často považován za krok k univerzální rovnosti. Historička Joan Wallach Scott však ve své knize Sex and secularism přesvědčivě ukazuje, že sekularismus naopak podporoval genderové nerovnosti. Podle ní sekulární diskurz přiřadil ženám roli spojenou s náboženstvím, čímž je vyloučil z občanského života a veřejné sféry. Ženy byly totiž označovány za příliš nábožensky založené, a tedy méně racionální, což podle tehdejších patriarchálních představ omezovalo jejich schopnost politicky rozhodovat. Scott tedy tvrdí, že sekularizace ženy nejen neosvobodila, ale často jen upevnila stávající formy jejich marginalizace. V tomto rámci se pak násilné rušení ženských komunit a konfiskace jejich majetku jeví nejen jako sekularizační změna institucí, ale jako akt, který měl hluboký a negativní dopad na aktivní roli žen ve společnosti.
OSAMOCENÉ PŘEDMĚTY, PRÁZDNÉ PROSTORY
Po zrušení klášterů nastalo rozsáhlé přerozdělování jejich majetku. Liturgické předměty, knihy, obrazy, sochy a další předměty byly buď zničeny, nebo rozprodány. Některé z nich se časem dostaly do soukromých sbírek a muzeí. Ovšem i tyto předměty, které se podařilo zachovat, jsou dnes často prezentovány bez kontextu, který by připomínal jejich původní význam. Vnímáme je jako „historické artefakty“ či „umělecká díla,“ aniž bychom si uvědomili, že kdysi byly součástí života a práce ženských komunit.
Podobný osud potkal i samotné prostory klášterů. Některé budovy byly přeměněny na muzea, čímž ztratily svou původní roli. Paradoxní příklad najdeme v italském Meranu, kde bylo v roce 1988 založeno jedno z prvních muzeí ženské historie. V roce 2011 bylo muzeum přemístěno do prostor bývalého kláštera klarisek, zrušeného josefinskými reformami, podobně jako výše zmíněný klášter v Praze. Tento kontext by mohl být ideálním místem pro umístění původních předmětů z kláštera, avšak majetek byl dávno rozprodán a dnes se nachází v soukromých sbírkách. Ironií tedy je, že i muzeum zaměřené na dějiny žen přispívá ke ztrátě části kulturní paměti.
Linda Nochlin, významná feministka a teoretička dějin umění, v roce 1971 položila zásadní otázku: „Proč neexistují významné umělkyně?“ Otevřela tak diskusi o roli žen v dějinách umění a upozornila na často opomíjené ženské přínosy v této oblasti. Při pohledu na příběhy ženských klášterů můžeme říci, že tato místa byla svědky významné, dnes však téměř zapomenuté, ženské práce. Připomenutí této historie a znovuobjevení jejího významu může obohatit naši kulturní paměť. •
Autorka je historička umění.