Jsme mistři v rovnosti, prý…
Moderní „západní civilizace“ se ráda chvástá, jak učinila svět ve všem lepším (ponechme stranou, zda se s tímto tvrzením ztotožňuje náš ekosystém nebo třeba „globální Jih“). To samozřejmě platí i pro situaci žen. Kde jinde než v euroatlantickém prostoru posledních padesáti let se emancipace stala realitou? Kde jinde proběhla sexuální revoluce? Kde jinde mají ženy konečně rovná práva a mohou se tak profesně realizovat naplno?
Pohled do situace v českých zemích ukazuje, jak tato moderní svoboda a rovnoprávnost mohou vypadat v praxi: v roce 2023 působilo na vysokých manažerských pozicích pouze 13 procent žen, na výplatní pásce mají ženy v průměru o 16,4 procenta méně než muži. Nestandardně dlouhou rodičovskou dovolenou čerpají z více než 95 procent ženy, a jako by to nebylo málo, ženy jsou stále v drtivé většině pečujícími osobami i po ukončení rodičovské dovolené. Konečně, je ještě stále dominantní praxí „druhá směna“, kdy ženy po práci zastávají také většinu prací domácích. Pravda, skoro ve všech indikátorech genderové rovnosti je Česká republika na chvostu Evropy, ale i ve státech, které jsou na tom z této perspektivy mnohem lépe, se zdá, že rovnoprávnost mezi pohlavími je nám stále vzdálená (a po nástupu Donalda Trumpa k moci v USA možná ještě vzdálenější). Víra v pokrok by nás však měla uklidnit: situace není ideální, ale je rozhodně lepší, než kdy byla.
A tady přicházejí na scénu re:vize se zneklidňujícím zamyšlením: mnoho z rolí, které považujeme za typicky „ženské“, se jimi stalo až v 19. století. Samotný koncept „ženy v domácnosti“ podle všeho nikdy neexistoval mimo moderní měšťanskou společnost (a ještě hluboko do 20. století neexistoval například v dělnických nebo zemědělských rodinách). Naopak emancipační hnutí, někdy se skutečně pozoruhodnými výsledky, můžeme pozorovat napříč stoletími: namátkou a chronologicky lze zmínit ženy na olympijských hrách ve 4. století př. n. l., jáhenky a presbytery 4. století n. l., abatyše v merovejské Galii v 7. století, římské řeholnice 10. století, bekyně na přelomu 13. a 14. století či třeba takovou organizátorku společenského života, jako byla Anežka Přemyslovna… Tento seznam by však mohl být daleko delší. A to nemluvím o společnostech, jako byly ty vikinské, kde rovnost mezi pohlavími byla jedním ze základních atributů!
Ne, historie nemá jasný a předvídatelný vývoj, a co se kultury v nejširším slova smyslu týče, v žádném případě nezaručuje evoluci k lepšímu. Každá společnost si musí znova a znova odpovídat na otázku, jaké jsou její hodnoty a jakou roli v ní mají lidé hrát. Příběhy minulosti tak nastavují zrcadlo naší současnosti a nutí se nás ptát, proč děláme to, co děláme. V českých zemích to vypadá, že jsme ještě nepřekonali trauma z údajně feministického minulého režimu a že pětatřicet let po Listopadu máme strach z toho, co by se stalo, kdyby ženy hrály v naší společnosti klíčovou roli. Středoevropské konzervativní elity (ať už neliberální, či liberální) tento strach s radostí rozdmýchávají. Co mě však uklidňuje, je fakt, že velmi pravděpodobně, dřív nebo později, historie zase kolesem otočí. •