Kyniska, Euryleonis, Bereníké

Ilustrace © Centrum raně středověkých studií MUNI (Barbora Satranská) 2025

O koňařkách ve starověku

Jako klasická archeoložka znám snad každého koně v antickém umění, jako zooarcheoložka poznám každou kost v koňském těle, zdravou i nemocnou. A jako koňařka také vím, co obnáší práce s koňmi, jaké to je, když před vámi vyvádí zvíře zmítané instinktivní reakcí. Vím, jaké to je, když koně něco bolí, když se bojí; znám vlastní strach z nasedání na neklidné zvíře, pocit letu ze sedla, popraskané mozoly.

Prožila jsem zklamání i úspěchy ve sportu, a hlavně pocit, kdy máte s koněm propojenou páteř i mozek. K tomu vede cesta jedině a pouze přes tvrdou, důsled­nou a uvědomělou práci. Musíte umět, vědět a cítit. Intenzivně to patrně prožívaly Kyniska, Euryleonis a mnoho pro nás beze­jmenných hipoložek starověkého Řecka.

ŽENY, JEŽ PRONIKLY NA OLYMPIJSKÉ HRY

První a na dlouho jedinou ženou, která vyhrála antické olym­pijské hry, byla Kyniska (Κυνίσκα). To není možné, řeknete si, vždyť panhelénských her se směli účastnit pouze muži. Ženám dokonce nebylo dovoleno ani hry sledovat. A přece to tak bylo. Kyniska se narodila někdy po roce 440 před naším letopočtem spartskému králi Achidamovi II. a jeho manželce Eupolii. Jméno dostala po dědovi, také spartském králi, Zeuxidamovi, zvaném Kyniskos. Přezdívka vychází z řeckého slova označujícího psa. Děda byl patrně vyhlášený lovec. Kynisčinými bratry byli pozdější spartští králové Agis II. a Agisilaos II. Dívce se dostalo sportovního vzdělání, na které například v Athénách měli nárok pouze chlapci. Kyniska chovala koně, byla skvělá vozatajka a připravovala spřežení i vozataje do vrcholných soutěží. Tyto informace můžeme dohledat ve starověkých pramenech. Psali o ní Xenofón (430–355/4 př. n. l.), Plútarchos (46–119) či Pausaniás (110–180). Někteří zastávali názor, že jeden z bratrů sestru podporoval, aby se věnovala chovu a tré­ninku koní, jiní psali, že bratr naopak její výkony shazoval. Asi každý autor promítl do intepretace sám sebe. V každém případě se Kyniska coby majitelka spřežení mohla her účastnit. V roce 396 před naším letopočtem (to byla asi čtyřicátnicí) zvítězila se svým čtyřspřežím na hippodromu v Olympii poprvé. V roce 392 úspěch zopakovala a tethrippon vyhrála znovu. Její výkon zanechal dojem. Etruský král Arimnestes nechal zhotovit bronzové sousoší Kynisky, jejího spřežení a vozataje v životní velikosti. Oslavné dílo bylo umístěno na prominentním místě u vchodu do Diova chrámu v Olympii. Na jeho podstavec ne­chal vytesat nápis:

Králové Sparty jsou mým otcem a bratrem.
Já, Kyniska, zvítězivší se spřežením rychlonohých koní,
jsem nechala vztyčit tuto sochu.
Prohlašuji, že jsem jedinou ženou v celé Helladě,
která získala věnec vítězů.
Apellés, syn Kallikův, mě zhotovil.

Ještě Pausaniás ve 2. století n. l. měl možnost sousoší obdivovat, avšak nám se nedochovalo, a ani nevíme, co a kdy se s ním stalo. Kyniska byla dále oslavována jako hrdinka, dokonce jí byla věnována svatyně: heroon v lokalitě Platanistas, kde trénovali spartští mladíci. Mimochodem, koňařčino jméno dodnes slouží ve feministické literatuře a umění jako symbol rovnoprávnosti žen, jsou po ní také pojmenovány sportovní kluby v USA.

Kynisčin úspěch inspiroval další ženy starověkého světa. O generaci mladší byla další Sparťanka, Euryleonis, jejíž spřeže­ní zvítězilo v Olympii v roce 368 př. n. l. Pausaniás o ní napsal, že měla bronzovou sochu umístěnou v centru Sparty. V souvislosti se sochou autor hovoří o plátěném přístřešku a o Afroditině svatyni.

O sto let později následovala Bereníké (267/6–221 př. n. l.). Byla královnou regentkou Ptolemaiovského Egypta a z historie víme, že si do svých ambiciózních plánů moc nenechala mluvit. Je to ta Bereníké, jež obětovala své vlasy, po nichž je pojmenováno jedno ze souhvězdí severní oblohy. Bereníčina spřežení vyhrála na panhelénských hrách v Nemey i v Olympii (kolem roku 244 př. n. l.). Následovalo několik dalších žen, ale Kyniska s Euryleonis byly jedinečné v tom, že samy koně chovaly a tré­novaly, samy jezdily.

NEBEZPEČNÁ DŘINA A BOŽSKÉ VOZATAJKY

Být žena u koní není žádná legrace a podvečerní zábava pro slabší povahy. Je to tvrdá a nebezpečná práce, která se musí odvést každý den, za každého počasí. Vyžaduje sílu tělesnou i duševní, šikovnost, empatii, inte­lekt a talent. Chovat a cvičit koně není možné instinktivně. Je třeba mít znalosti ze širokého spektra oborů. Nakonec již Xenofón shrnuje základy antic­ké hipologie, která byla již tehdy velmi rozvinutým oborem.

„Vyžaduje sílu tělesnou i duševní, šikovnost, empatii, inte­lekt a talent. Chovat a cvičit koně není možné instinktivně. Je třeba mít znalosti ze širokého spektra oborů.“

Koňský svět byl ve starověku prakticky a oficiálně výlučně mužská záležitost. Aby se ženy mohly věnovat koním, musely patřit k vyšším vrstvám. Jeden kůň vyžadoval roční výdaje jako středně velká rodina. Muži v oboru museli ženy chovatelky, stájnice, trenérky a jezdkyně respektovat, věřit v jejich kvality coby manažerky, trenérky, znalkyně. Museli spolupracovat. Ženy měly jedinou možnost, jak si získat uznání a prostor pro svoje schopnosti a talent: musely být prostě nejlepší. Respekt je u koní nutný obecně: koně uznávají zkušenějšího koňského i lidského vůdce a člověk musí respektovat koně jako osobnost.

Koňařky v Athénách byly navíc odstrašujícím případem, demonstrovaným na mytologickém cyklu o Amazonkách. Ale v něm se také odráží fakt, že ženy měly schopnosti zacházet s koňmi ledaskdy lépe než muži (s jejich svaly a testosteronem), a to díky empatii a hledání jiné cesty ke komunikaci se zvířetem, které může jedním kopancem zabít lva.

Antičtí Řekové to věděli a svůj obdiv k hipoložkám delego­vali na bohyně: bohyni Demeter dali schopnost převtělit se do černé klisny. Koně podle mytologie zkrotila žena, a to Athéna, která vynalezla udidlo (řecky chalinári) a dala je Bellerofontovi, aby si poradil s divokým Pegasem. Proto se Athéně také někdy říká Athéna Chalinitis. I bohyně noční oblohy byly skvělé vozatajky: Seléné (bohyně Měsíce) i Éós (Jitřenka) jsou zob­razovány na pádících čtyřspřežích, jak běží s větrem o závod. Žena ochranitelka koní byla i bohyně Epona, kterou z keltského pantheonu adoptovali sami Římané a již měli ve velké úctě. Tyto postavy nebyly vymyšleny ad hoc, ale zrcadlil se v nich tehdejší svět.

Oficiální mužská politika a historiografie o starověkých koňařkách mlčely. Autoři tyto ženy zmiňovali jen okrajově, případně je komentovali spatra, kromě hrstky velikánů, jako byl Xenofón, jenž se skláněl před schopnostmi talentovaných hipologů a hipoložek své doby. Ano, starověké ženy si uměly najít cestu ke koním, měly talent, dovednosti, znalosti i kuráž. A jejich způsob práce přinesl mnohé úspěchy a možná i jiné možnosti soužití lidí a koní. •

Autorka je archeoložka.

antikasportženská otázka