Jak ukrást světici
O lidských ostatcích, zločinu a úctě
V polovině května 2026 otřásla českými médii téměř neuvěřitelná zpráva: z baziliky v Jablonném v Podještědí byla ukradena lidská lebka – lebka svaté Zdislavy. Pachatel rozbil ochranné sklo a odnesl relikvii, která po staletí patřila k nejvýznamnějším předmětům českého poutnictví. Zvláštní na celé události nebyl pouze samotný objekt krádeže, ale i motiv: podle informací Policie ČR pachatel nekonal s vidinou finančního zisku, ale uvedl, že nesouhlasil s vystavováním lidských ostatků a chtěl světici „důstojně pohřbít“. Právě motiv zloděje otevírá otázku přesahující hranice kriminalistiky: Jak dnes nahlížet na ostatky svatých?
Ukrást? Ukrýt? Vystavit?
Vystavování ostatků světců bylo v Evropě praktikováno už od raného středověku. Kosti či jiné části těl byly uchovávány v relikviářích a při významných svátcích nošeny v procesích a slavnostně představovány věřícím. Často také byli cílem poutníků z blízka i daleka. Relikvie nebyla jen pouhou připomínkou zemřelého člověka. Věřící ji vnímali jako fyzické spojení se světcem, který jim mohl být prostředníkem k nebeskému světu. To, co by dnes mohlo působit neobvykle, nebo dokonce znepokojivě a poněkud morbidně, představovalo po staletí jednu z nejběžnějších forem náboženské úcty.
Případ svaté Zdislavy ukazuje, nakolik je dnešní vnímání relikvií většinovému předmodernímu uvažování vzdáleno. Argument obviněného totiž vychází z moderní představy, že lidská důstojnost vyžaduje individuální pohřeb. Zatímco středověký člověk by možnost spatřit vystavenou lebku světice považoval za privilegium a zdroj duchovní ochrany, dnešní společnost lidské ostatky často vnímá především jako něco, co má být před zraky veřejnosti skryto. Krádež tak připomněla střet dvou odlišných pohledů na smrt, paměť a posvátnost.
Krádež části těla světice však jako taková žádnou novinkou není. Dějiny křesťanství jsou plné příběhů o přenášení, skrývání, rozdělování i krádežích ostatků světců plné. Ve středověku byly totiž relikvie cenným symbolem prestiže. Města, kláštery i kostely usilovaly o získání ostatků významných světců, protože ty přitahovaly poutníky, a tedy i pozornost a finanční dary. Hranice mezi zbožností, politikou a ekonomickými zájmy přitom bývala často nejasná. Ostatky tak nebyly vnímány jako „soukromý majetek“ zemřelého, ale jako něco, co náleží širšímu společenství věřících.
Zatímco středověké příběhy o relikviích často vyprávějí o snaze ostatky získat a vystavit, ke krádeži lebky svaté Zdislavy vedlo zcela opačné přesvědčení, a to že by měly být pohřbeny a skryty. Nejedná se tedy pouze o nesouhlas s konkrétní podobou prezentace ostatků v bazilice, ale o odlišné chápání jejich samotného smyslu. Relikvie, které dříve představovaly prostředek zpřítomňování moci světce, jsou dnes pro mnohé především lidskými ostatky, které by měly spočívat mimo veřejný pohled.
Výsledek zcela opačný
Svatá Zdislava ještě donedávna nepatřila mezi světce, jejichž jméno by široké veřejnosti bylo běžně známo. Historici, praktikující katolíci a poutníci či obyvatelé severních Čech samozřejmě o jejím významu věděli, avšak mimo tyto okruhy zůstávala spíše nenápadnou postavou českých dějin. Zdislava z Lemberka žila ve 13. století, věnovala se péči o nemocné a chudé a lidová úcta k ní se začala rozvíjet již krátce po její smrti. Přestože byla svatořečena až v roce 1995, už o mnoho dříve s ní byla v Jablonném v Podještědí spojena lokální poutní tradice.
Krádež lebky však během několika dnů věhlas světice rozšířila. O případu informovala česká i zahraniční média a její jméno se objevilo v hlavních zpravodajských relacích i internetových titulcích. Bazilika v Jablonném, známá dosud hlavně poutníkům a zájemcům o barokní architekturu, se ocitla v centru pozornosti široké veřejnosti. Shodou okolností se pozornost médií a návštěvníků k bazilice obrátila právě ve chvíli, kdy se po dlouhých rekonstrukcích a restaurátorských pracích stavba představuje v obnovené podobě. Krádež tedy přivedla nové návštěvníky na místo, jež se po letech oprav znovu otevírá. Muž, který chtěl docílit odstranění ostatků z očí veřejnosti, tak dosáhl pravého opaku: obrátil k světici, jejím ostatkům i místu, kde jsou po staletí uchovávány, pozornost tisíců lidí. Svatá Zdislava se tak po více než sedmi stech letech znovu ocitla v centru zájmu.
Událost tak není pouze kuriózním kriminálním příběhem. Ukazuje, jak silně mohou relikvie působit i v sekularizované společnosti, a připomíná, že otázky spojené s pohřbíváním, vystavováním a uctíváním lidských ostatků zdaleka nepatří jen do učebnic středověkých dějin. Naopak – stále dokážou vyvolávat emoce, spory i veřejnou debatu. Jsou totiž zároveň náboženským předmětem, historickým artefaktem i lidským pozůstatkem. Každá z těchto rovin s sebou nese jiná očekávání a jiná pravidla zacházení, a právě proto může jediná lebka vyvolat debatu, která sahá od teologie přes etiku až po otázky kulturního dědictví.
Autorka studuje dějiny umění.