Busta od Donatella už přece není vzácná
Slovenskem nedávno otřásla kauza unikátní v mnoha směrech. Případ takzvané Donatellovy busty ze Spišského muzea v Levoči je skutečná kuriozita, a to nejen pro Slovensko. Historička umění Marta Herucová ze Slovenské akademie věd je totiž přesvědčená, že v kaštelu ve Spišském Hrhovu, bývalé rezidenci rodu Csákyových, se bez povšimnutí nacházela busta, jejíž autorem je sám proslulý florentský renesanční sochař Donatello.
Mramorová socha podle nápisu zobrazuje italskou šlechtičnu Cecilii Gonzagu a je Donatellem podepsaná. V roce 2021 výsledky svého výzkumu Herucová publikovala v odborném časopise Revue de l’Art a letos se případu ujala slovenská i světová média. Třebaže mnozí novináři zdůrazňovali, že jde o hypotézu, široká veřejnost podobné „detaily“ ignorovala – na Slovensku máme Donatella!
Demonstrace moci
Co následovalo, si nikdo nedokázal ani představit. Do Spišského muzea v Levoči za bílého dne 29. května 2025 vtrhli „zakuklenci“ z policejní zásahové jednotky a bustu za přítomnosti generálního tajemníka služebního úřadu ministerstva kultury Lukáše Machaly, který na celou scénu dohlížel zahalený do černé kapuce, odnesli do neznáma. Na otázku novinářů, proč byla socha z muzea odvezena a proč za takových okolností, ministryně kultury Martina Šimkovičová odpověděla větou, jež pak na Slovensku zlidověla: „Ježiš, asi preto, lebo je to vzácne!“
Slovenská veřejnost se vůči aroganci ministryně kultury a její pravé ruky, Lukáše Machaly, bránila, jak uměla nejlíp: tragikomickou, originální a neúnavnou satirou. Na internetových platformách, ale i ve fyzickém prostoru se několik měsíců šířily vtipné memy, videa a plakáty, které patrně oba zástupce státu zasáhly na slabém místě. Busta se totiž do Levoče 3. září 2025 vrátila, ovšem s prohlášením ministerstva, že se v žádném případě nejedná o dílo velkého Donatella, nýbrž o repliku z 19. století. Úředník Machala se na tiskové konferenci odvolával na posudek světového odborníka na renesanční sochařství Francesca Cagliotiho. Celá konference by se však dala shrnout jedním výrokem z úst Lukáše Machaly: „Novináři ani politici ani takzvaná odborná veřejnost zastupovaná paní Herucovou ani takzvaní muzejníci z Otevřené kultury ani bezejmenní odborníci si nebudou otírat hubu o paní ministryni ani o mě ani o lidi ze Slovenského národního muzea.“ Je tedy zřejmé, že debata se sice týkala originality uměleckého díla, avšak prim tu hrála zraněná ega dvou politiků.
Tichý obchod?
Podíváme-li se na celou debatu z vědeckého pohledu, zjistíme, že Cagliotiho rozsudek zdaleka není definitivní. Marta Herucová na jeho argumenty reagovala již před roky a mnohým z nich dokázala přesvědčivě odporovat. Své hypotézy konzultovala s odborníky z Muzea dómu (Museo dell´Opera del Duomo) ve Florencii a její výše zmíněný článek vyšel ve francouzském anonymně recenzovaném vědeckém periodiku. Originalita busty je tedy stále předmětem mezinárodní odborné diskuse a názory Herucové i Cagolitiho jsou zkrátka vědecké hypotézy. To však úředníku Machalovi nezabránilo bustu veřejně prohlásit za padělek a historičku umění Martu Herucovou obvinit, že použila neprofesionální a nestandardní postupy a neporadila se s odborníky. Komplexní realita výzkumu je pro politiky zjevně nezajímavá a v zoufalé snaze zachovat si tvář neváhají pošpinit skupinu lidí, která je v očích velké části voličů vládní koalice už tak považována za nedůvěryhodnou: vědce.
Celou kauzu je však třeba vnímat v kontextu, v němž se kulturní sektor na Slovensku nachází už po desetiletí. Ne nadarmo vnikají obavy, že veřejné prohlášení busty za padělek je jen součást plánu představitelů slovenské vlády, jak toto dílo co nejjednodušeji zpeněžit. Celá situace totiž nápadně připomíná scénář, kterak Slovensko přišlo o bustu papeže Pavla V. od italského barokního sochaře Giana Lorenza Berniniho. V roce 2014 dílo prodala bratislavská aukční společnost SOGA soukromému kupci za 24 tisíc eur v domnění, že jde o padělek. Později bustu odkoupilo Getty Museum v Los Angeles za 30 milionů dolarů. Ukázalo se, že na Slovensku si nikdo nevšiml, že se jedná o Berniniho originál – ministerstvo kultury bez okolků udělilo na vývoz díla povolení. Osobně se domnívám, že kauza okolo Donatellovy busty má i světlou stránku. Dílo se natolik zpopularizovalo, že nyní už nebude možné ho v tichosti za pár drobných prodat za oceán.
Další výzkum netřeba
Kauza Donatellovy busty tak v praxi ilustruje, že stejně jako v 19. století při vzniku národních států jsou i dnes dějiny umění používané jako politický nástroj. Zároveň mě zaráží, do jaké míry tento zdánlivě neškodný případ přímo narušuje principy svobody a demokracie. Pokud představitelé státu navzdory stále probíhající odborné diskusi sebevědomě a samozvaně vyhlásí některou odbornou hypotézu za pravdu, podkopávají už tak nevděčnou práci vědců a vědomě klamou veřejnost. Je otázka, zda se Martě Herucové někdy podaří uskutečnit analýzu kamene busty (naplánovanou ještě před jejím zmizením), která by dokázala potvrdit či vyvrátit původ díla. Machala totiž na zmiňované tiskové konferenci naznačil, že další výzkum už není potřeba.
Zda se uraženým a poníženým politikům podařilo naklonit si veřejné mínění, ukážou až další volby. Co však tato kauza zanechala ve mně, je trpká pachuť, kterou si ponesu do budoucího profesního i občanského života. Současní státní zástupci kultury na Slovensku znovu ukázali, že pravda je jen jedna: ta, kterou hlásá vedoucí politická strana. Vědu využívají účelově (nikoli pro objektivní zkoumání pravdy), bez ohledu na to, zda se vyjadřují k zahraniční politice, očkování, nebo k originalitě uměleckých děl.
Autorka je historička umění.
Ze slovenštiny přeložila Zuzana Urbanová.