Hledám cestu pryč ze spletitých uliček. Kouká na mě kočka. Když se k ní skloním, pošeptá mi do ucha, že je to můj poslední den v Káhiře, a já pláču. Tohle město se mi zarylo pod kůži. Nemůžu jen tak odejít.

Káhira je obrovská ‒ rozpíná se dál, než si člověk dokáže představit. Když jsem přilétala poprvé, byla už tma a já z okna letadla viděla jen mihotavý koberec světel. Město vibrovalo, tančilo, jako by nikdy neusínalo.

Ráno mě budí klasická káhirská symfonie ‒ troubení, vzdálené houkání, štěkot psů. Občas si říkám, že moje cesta sem byla stejně náhlá jako tohle probuzení: jedno rychlé rozhodnutí, e-mail ředitelce Českého centra, krátký pohovor a o půl roku později přímý let do jedné z největších světových metropolí.

Bydlím v Dokki, v Gíze, která má přibližně stejný počet obyvatel jako celá Česká republika. Prostory ambasády se nacházejí v brutalistní stavbě, která svou velikostí dominuje celé ulici a připomíná silné pouto, které si kdysi Československo a Egypt vytvořily. Ohraničená vysokou zdí a drátěným plotem mě domněle ochraňuje před tím, co se za nimi ozývá.

Ze svého pokoje vidím zavřenou botanickou zahradu, nekonečné věžáky i silnici, po níž se v kličkách a osmičkách proplétají auta, skútry a malé autobusy. Když je jasný den, na horizontu se objeví dvě pyramidy, jak vystřižené z papíru.

Někdy stačí narazit na správné lidi. Káhira by byla jiná, kdybych nepotkala Alekse. Naučil mě, že si můžu koupit cigaretu po jedné a rovnou si ji v obchodě připálit. Ukázal mi, jaké to je povídat si s taxikářem, prodavačem, vrátným; jak jemně odmítnout lidi; jak jezdit metrem, jak přecházet silnici. Vzal mě na večírky, domů na večeře s přáteli ‒ a já tak ochutnala, jaké to je tu opravdu žít.

Klíčem je, že Aleks mluví plynule egyptským dialektem a že tu opravdu žije. Chodí tímhle městem s otevřeným srdcem, bez srovnávání a bez soudů. Bez růžových brýlí a bez drátěných plotů mezi ním a ostatními.

Prvních pár měsíců je horko a já si večer sedám k bazénu. Netopýři pijí chlor. Jejich křídla se třepotají ve světle halogenu. Po čase si k bazénu přestanu sedat. Město mě vtáhne.

Auta se posouvají vpřed i tam, kde se zdá, že není prostor. Chodníky se v noci proměňují v kavárny, obchody se rozlévají ven do ulic a lidé neustále přicházejí a odcházejí, jako by město dýchalo. Nádech. Výdech.

Za šest minut mě vyzvedne Uber. Nasednu na skútr a posouvám se: ne vždycky dopředu, ale každopádně rychleji než auta. Připadám si malinká. Uši si ucpávám sluchátky, občas zadržuji dech a s obdivem pozoruji město nade mnou.

Foto © Lia Horváthová

Skútry.

Kapacita skútru není omezena věkem, časem, genderem ani spěchem.
Kapacita skútru je bezkapacitní.

Viděla jsem na skútru jet:
pána, pána, pána, pána,
paní, pána, spící dítě,
pána, pána, ovci, pána,
pána, paní, dítě, dítě, dítě, dítě,
pána, skříň, pána,
pána, dort, pána,
kojící se dítě, paní, pána,
pána s přilbou.

Kapacita skútru je nadkapacitní.
Bez skútru není pána.
Skútr nemá pána. Skútr nemá světla.

Pán na skútru bez světel kličkuje mezi auty, vyhýbá se lidem i autobusům.
Paní se nedrží, sedí bokem jako na koni a směje se. Mobil zastrčený za hidžábem. Spolu se řítí Káhirou a nikomu neurazí zrcátko. Žádné zrcátko se neurazí.

Vítr včera před ambasádou zlomil strom. Byla jsem venku a v očích mě štípal prach ‒ chamsín. Doma je možná sněhová bouře, ale tady prachová. Večer se drhnu až do růžova, smrkám prach a ve snu si čistím plíce kartáčkem.

B. v metru toužebně kouká na žvýkačky, které si za jednu liru můžeš koupit z automatu. Marně prohrabávám kapsy. Čekáme ve frontě na lístky, když tu přijde pán a zaklepe B. na rameno. Do dlaně mu vloží sladkou žlutou kuličku.

Káhira má mnoho tváří. Tohle je jenom jedna, ta, kterou mám ráda. Nic tu nestojí úplně na místě. A právě v tom chaosu se skrývá zvláštní pocit bezpečí. V posedávání na plastových židlích, v kouři motorů a šíši, v nekonečném proudu troubících aut, ve vřelosti lidí i v různorodosti, která se mění z ulice na ulici.

Drobné okamžiky nečekané laskavosti drží město pohromadě. •

Autorka vystudovala mediteránní studia a nyní působí v Českém centru v Káhiře.