Cílem koloniálního vzdělávání bylo vytvořit poevropštělou minoritu, která se měla stát pomocnou rukou koloniálních administrativních úřadů ovládajících podmaněná území. Místní elita tak představovala jakousi nedokonalou kopii západních vzorů. Řízený proces alienace po sobě dodnes zanechal stopy ve velké části takzvané frankofonní Afriky v podobě často nevyrovnaného vztahu k francouzskému jazyku či nezdravého upínání se k bývalé koloniální metropoli (uchovávající si obraz prestiže), ale také například v přístupu k vlastním dějinám vnímaným jako druhořadé. •

Autor je romanista.

Misijní škola Bílých otců, náležejících ke Společenství apoštolského života v Tabore ve střední Africe. Na fotografii se nachází vikář Henri Léonard, jenž působil na této škole mezi léty 1912 a 1928, a jeho studenti. © Wikimedia Commons, volné dílo

Škola zajatců, první frankofonní koloniální vzdělávací instituce, založená v roce 1855 Louisem Faidherbem v senegalském městě Saint-Louis. Tato instituce – jak její jméno indikuje – opravdu sloužila jako detenční místo pro děti významných senegalských rodin. Malíř Édouard Riou 1889. © The New York Public Library digital collection

Veřejná chlapecká škola na alžírském venkově v roce 1858. Na tabuli je napsáno: Mé děti, milujte svou novou vlast, Francii. © Des noms et des lieux, Facebook 

Alfabetizace na přelomu devatenáctého a dvacátého století v blíže nespecifikované koloniální škole ve Francouzské Západní Africe. Základní vzdělání se dostalo jen přibližně pěti procentům obyvatelstva francouzských kolonií v subsaharské Africe. © Wikimedia Commons, volné dílo