Příběh Kréty je od začátku do konce příběhem o vodě. Kréta bez lidí byla velmi suchým ostrovem. Většinu jeho rozlohy tvoří vysoké vápencové kopce, z nichž zimní deště a ostrý vítr odnášejí pomalu se tvořící tenkou vrstvu půdy. Prudké slunce po většinu roku vysušuje krajinu na troud a údolí a rokliny zanáší materiál z erodujících skal. Rychlé vodní toky, často sezónní, stahují další materiál k pobřeží, kde formují písečné pláže. Skrovné prameny pronikají vápencovými bloky do nitra hor a kapku po kapce tam tvoří krasové oblasti.

Shromáždit a udržet

První lidé, kteří zamířili na Krétu, byli lovci a jejich pobyt byl pravděpodobně sezónní. Na ostrově lovili zvěř, která žila v oblastech s dostupnou vodou – například jeleny, malé hrochy a miniaturní slony. První zemědělci, kteří později hledali místa s dostatkem půdy, dřeva a vody, nejprve osídlovali lokality, kde měli vodu k dispozici přirozeně po celý rok: břehy řek v místech, kde se rozlévaly do šířky, než se vlily do moře, anebo údolí s jezery a mokřady. Na úpatích hor lidé svá sídla stavěli u pramenů.

Postupem času začali obyvatelé Kréty používat různé jednoduché techniky zadržování vody, aby byla dostupná i v obdobích sucha. Nejprve vytvářeli slepá ramena řek a budovali menší přehrady. Dalším krokem byla tvorba zásobníků vody. První doložené cisterny byly identifikovány na lokalitách rané doby bronzové v okolí současné vesnice Myrtos. Šlo o kruhové jámy, často využívající prolákliny ve skalnatém podloží, vyložené kameny a vymazané vápenitou hlínou, aby se voda v cisterně alespoň po nějakou dobu udržela.

Když lidé zjistili, jak vodu zadržet, přišla na řadu otázka, jak ji dovést tam, kde jí bylo třeba, a jak ji zachovat poživatelnou po delší období sucha. Ve velkých centrech minojských paláců již existovaly akvadukty a vodovodní systémy. Voda byla vedena ze zdrojů vzdálených desítky kilometrů – například z pohoří Juchtas do paláce v Knossu. Pod podlahy paláců byly zabudovávány keramické žlaby, což mimo jiné napomáhalo s chlazením hustě zastavěných ploch palácových komplexů. Tradice péče o vodu pokračovala i v rané době železné a až do klasického starověku. Jednotlivé komunity se staraly o vodní zdroje, stavěly cisterny a zásobníky.

Starost o vodu měla strategický, ale také symbolický význam. V roce 67 n. l. se Kréta stala součástí Římské říše a na ostrov byly zaváděny instituce a technologie charakterizující samotnou podstatu říše. Byly stavěny nové akvadukty, o něž se staral stát. S postupným rozpadem říše a jejích administrativních a mocenských vztahů v období 4. až 6. století upadaly i akvadukty a jednotlivé komunity byly nuceny zajišťovat zásobování vodou jiným způsobem. Obyvatelé Kréty se tedy vraceli k cisternám, nádržím a komunitní péči o zdroje, přičemž v malých aglomeracích tento způsob zásobování vlastně nikdy nebyl přerušen.

V průběhu 7., ale především v 8. století vznikaly na exponovaných místech, která byla zásadní pro obranu ostrova, pevnosti. Většinou ale stály na suchých vápencových skalách. Stavitelé proto využívali potenciálu zimních přívalových dešťů a směřovali dešťovou vodu do masivních cisteren, jež byly postaveny z kamene ve svahu nebo stály volně. Voda se sváděla přes střechy a cesty do filtračních nádrží vyplněných štěrkem, pískem, a dokonce rostlinami, které napomáhaly čistění vody. Jímky byly kamenné a vymazané voděodolnou omítkou, tvořenou dle speciálních receptů a obsahující drcenou keramiku a sopečný popel. Někdy byly cisterny opřeny o skalní stěnu, z níž stékala voda pronikající prasklinami ve skále. Masa vody se pak v připravené, vyčištěné cisterně uzavřela a následně se buď odpouštěla zezdola, nebo vybírala otvorem ve valené klenbě.

Cisternové systémy se dnes nacházejí v mnoha lokalitách. Jejich počet se v každé z nich pohybuje v desítkách a zatím rekordní počet byl nalezen v lokalitě Oxa, kde jsme identifikovali přes šedesát zásobníků, které mohly pojmout až dva miliony litrů vody. Naplnit je byl komplexní inženýrský výkon.

Voda na vývoz

Popisované systémy umožnily, že se na první pohled aridní ostrov Kréta stal vývozcem vody. Řada přístavů lemujících jižních pobřeží (Matala, Kaloi Limenes, Treis Eklisies, Lasaia, Lenta, Tsoutsouro – starověky Inatos, Ierapetra – starověká Ierapytna a další) jí shromažďovaly tolik, že se staly zásobními přístavy pro lodě spojující východní a západní Středomoří. Tehdejší plavby totiž nemohly být delší než tři až čtyři dny právě proto, že bylo nutno dočerpávat vodu pro posádku.

Systém cisteren byl natolik efektivní, že se udržel až do nedávné minulosti a v některých místech i do současnosti. Uveďme alespoň dva příklady. V lokalitě Kastelliana (na střední Krétě) se nachází cisterna z doby římské o velikosti podobné plaveckému bazénu, která shromažďovala vody z úpatí hor Asterusia a plnila tuto roli až do pokročilých padesátých let 20. století. Přestala fungovat, až když byl do okolních vesnic zaveden vodovod. Toto řešení bylo pro místní obyvatele po určitou dobu jistě velmi pohodlné. Avšak voda k nim putovala z hlubokého vrtu několik desítek kilometrů daleko, a aby se dostala do poměrně vysoko položených vesnic, bylo potřeba k jejímu pumpování značné množství energie. Cisterna byla mezitím vyřazena z provozu a bez péče se pomalu rozpadla. Zároveň výrazně klesla hladina vrtu a pronikla do něj slaná voda. Voda putující dnes k vesničkám oblasti Kastelliana tedy není vhodná ani k pití, ani k zalévání zahrad.

Podobně ve vesnici Nofalias zůstala zapomenutá byzantská cisterna. Nikdo se o ni nestará. Je však zapuštěná do země, a tak je velmi odolná. V zimě do ní nateče dešťová voda, která po zbytek roku pomalu vytéká do krajiny. Pojedete-li k vesnici autem, snadno si všimnete, že na zcela vyschlé pláni se vyjímá malý zelený ostrůvek…

Také farmáři po celé Krétě udržovali na svých pozemcích menší nádrže. Čerpali do nich dešťovku, již využívali na zalévání vinic a olivovníků i pro zvířata. Dnes jim stát zavedl vodu z vrtů vzdálených desítky kilometrů, každému ke kohoutku přišrouboval měřicí hodiny a soukromá firma inkasuje za spotřebu vody, zatímco tradiční způsoby zadržování vody v krajině chátrají a upadají v zapomnění.

Tanec, zpěv a voda

Když na Krétu putovali první novověcí evropští cestovatelé, obvykle kartografové či sběrači bylin, vraceli se obvykle se zajímavým svědectvím. Například Franz W. Sieber, pražský lékárník, který cestoval na Krétu v roce 1817, aby zde nasbíral léčivé rostliny, psal, že v Praze je shon, boj o živobytí, nejistota a stres. Na Krétě je prý naopak pohoda, lidé málo pracují, zpívají, tancují, povídají si, jídla mají dostatek a patrně se jim daří, protože se dožívají vysokého věku. Také uváděl, že hlavní aktivitou celých komunit je péče o terasy, na nichž pěstují veškeré plodiny, a starost o cisterny, kašny a studny.

Dodejme, že terasy také pomáhaly k zadržování vody a udržování půdy na prudkých svazích. Prospěšná byla znalost toho, jaké rostliny kam sázet, aby jejich kořeny žádoucí proces zadržování vody podpořily. Voda a půda tak tvořily hlavní pilíře krétské kultury.

Z tohoto velmi stručně nastíněného příběhu vody a lidí na Krétě vyplývá, že lidé nejsou jen ničitelé, ale mohou dát krajině život. Po celá tisíciletí se generace Kréťanů snažily zadržovat vodu a ani možná nevěděli, že se podílejí na dlouhodobém projektu, jehož výsledkem byl ostrov nacucaný vodou jako houba. Věděli však dobře, že voda nepatří jenom lidem, ale také půdě, rostlinám a zvířatům. Stačily poslední dvě generace antropocénu, a po tisíciletí udržované zásoby vody jsou pryč. Dnes vidíme, že voda v trubkách sice může putovat na dlouhé vzdálenosti, ale chybí krajině. Samozřejmě ji lze zabalit do lahví nebo pustit do vodovodního systému, spočítat spotřebu a naplánovat zisk – ovšem jen pro malou skupinu na úkor nejenom spotřebitelů, ale celé krajiny.

Dnes Kréta trpí výrazným nedostatkem vody. Měnící se klima v kombinaci se zcela nevhodnými technologiemi a špatným zacházením s vodou snížily hladiny spodních vod, voda je z krajiny doslova vysátá a přibývá úhorů a prosolené půdy připomínající beton. Vytváří se začarovaný kruh: lidé odcházejí z venkova, aby pracovali na pobřeží ve službách, množství turistů výrazně zvyšuje nároky na spotřebu vody, ale na venkově není dostatek lidí, kteří by mohli pečovat o tradiční struktury, ať už to jsou terasy, kašny, prameny, studánky, nebo cisterny. Nedostává se pastvin pro zvířata, jejichž přítomnost v krajině je pro zadržování vody také důležitá. A bez vody mizí život.

Navrhovaná řešení, ať už jde o budování přehrad, nebo odsolování vody, s sebou přinášejí ohromnou zátěž, ekologickou pro ostrov a ekonomickou pro jeho obyvatele. Zmíněné technologie nejsou samozřejmě primárně špatné, ale pro Krétu jsou nevhodné a již dnes je zřejmé, že se neosvědčují.

Z technologií minulosti je možné vzít si to, co dobře fungovalo. To je optimistické. Pesimistické je, že nepřevládá politická vůle jít vodě a životu naproti. •

Autorka je archeoložka.