V mnoha ohledech je dědictví 19. století ambivalentní. Na jednu stranu ho vnímáme jako století občanské, sociální a národní emancipace s masivním nárůstem práv a svobod občanů, na straně druhé dochází k posílení role státu, jeho represivních složek a k celkové discipli­naci obyvatel, především pomocí povinné školní docházky a vojenské služby. Po­dobně nejednoznačné je 19. století i v otáz­kách ženské rovnoprávnosti, což můžeme ukázat třeba na vývoji katolického milieu v tomto období, které se přes pokračující sekularizaci týkalo velké části populace.

Katolicismus se na zmíněné emanci­pační trendy a procesy adaptuje jen obtíž­ně a neochotně. Už v 19. století je nepře­hlédnutelná feminizace katolicismu, která se projevuje na mnoha frontách. Narůsta­jící převaha žen v kostelních lavicích má několik příčin. Pokles vlivu náboženství na život lidí vedl k tomu, že v rámci dělení rolí v rodinách se oblast náboženského života jako ta méně důležitá stále stáva­la více doménou žen, které odpovídaly za náboženskou formaci dětí, chodily do kostela na pobožnosti a udržovaly tradice. Naopak muži vnímali bohoslužby coby plnění sociální role, udržování statusu řádných hospodářů a rodin a také jako příležitost k různým setkáním, ovšem těžiště jejich aktivit už spočívá jinde. Církev se tomu pragmaticky přizpůsobila a náboženský život se v té době začíná orientovat na věřící ženy, což je vidět třeba na stále intenzivnějším mariánském kultu (májové pobožnosti, emotivní litanie).

Dalším, vizuálně vděčným fenoménem byl vznik a rozvoj ženských řeholních kongregací. Po staletí byly ženské řády exkluzivní záležitostí pro pár desítek šlechtičen a měšťanek, nyní jdou počty kongregací do stovek a počty sester do statisíců, brzy jednoznačně převýší počet kněžských a mužských řeholních povolání. Vatikánské orgány často řeší případy „falešné svatosti“, kdy si exaltované řeholnice vyrábějí stigmata, sdílejí údajné vize Panny Marie a vytvářejí si okruh ctitelů, který je má později dovést k svatořečení. Kongregace napomohly ženské emancipaci, například ženám umožnily proniknout do kvalifikovaných profesí typu učitelka, ale daní za to byl dlouho povinný celibát pro ženy v této profesi. Proč? Protože žena přece nemůže zvládnout rovnocenně svoji samostatnou profesi a zároveň péči o manžela, děti a domácnost.

KÜCHE, KINDER, KIRCHE

Přestože historicky církev přinesla impul­sy k větší rovnocennosti žen, v 19. století se naopak stala jednou z institucí, které jednoznačně podporovaly zesílený pa­triarchální model společnosti, kde i v zá­konících role manželky a dcery byla vůči manželovi a otci výrazně znevýhodněná a domluvené sňatky byly jen menším z problémů. Na postupně prosazovaných ženských právech se podílely jiné spole­čenské síly, ale třeba o volebním právu si ženy mohly v 19. století nechat zdát. Para­doxně jedním z důvodů, proč bylo odmítá­no i liberálními proudy, byla představa, že ženy jsou pod příliš velkým vlivem kléru a byly by jím snadno manipulovány do vol­by konzervativních a klerikálních stran.

Církev jednoznačně podporuje dodnes úporně prosazovaný ideál, kdy otec chodí do práce a materiálně zajišťuje rodinu, zatímco matka zůstává doma s dětmi a má na starosti ona příslovečná tři K, tedy do­mácnost, děti a náboženský život (Küche, Kinder, Kirche). Asi nemusíme čtenářům vysvětlovat, že tento vzor platil jen v re­lativně velmi omezeném období moderní doby a jen v majetkově zajištěné části městské společnosti, zatímco po větši­nu dějin byly ženy zcela integrovány do pracovní činnosti rodiny, a to se dokonce i v tomto období týkalo naprosté většiny žen a rodin.

Přestože dochází k feminizaci kato­licismu, klerici si rádi berou biřmovací či řeholní jméno Maria, neznamená to, že by ženy získaly v rámci církve formálně silnější postavení. K sakrální službě mají přístup nadále výhradně muži, veškeré instituce řízené řeholnicemi mají nad se­bou vždy těsný mužský dohled. Existuje herní pole pro vlastní iniciativu řeholnic, farních hospodyň či mecenášek, ale vždy musí počítat s faktorem mužské supervi­ze. Nutnost dosahovat svých cílů pomocí vemlouvání a manipulace pak posiluje ste­reotypy o ženské lstivosti, neupřímnosti či nedostatku charakteru.

MÍRNÁ! TRPĚLIVÁ!

Navzdory revizím koncept veřejný muž – soukromá žena o rozdělení rolí ve společ­nosti něco podstatného vypovídá. I tady dochází k pronikání řeholnic do veřejného prostoru, ale díky pevně stanoveným dis­ciplinárním podmínkám vždy v jasně defi­nované roli, která předpokládá podřízené postavení vůči mužskému světu. Ve spo­lečnosti i v rodině se stále předpokládá jasné rozdělení rolí a s nimi spojených ctností či vlastností: ženy mají být posluš­né, mírné a trpělivé, zatímco u mužů se cení schopnost rozhodovat, odpovědnost, pevná výchova nejen dětí, ale i manželky, která je jako slabší pohlaví více vystavena pokušení podlehnout a potřebuje dohled a kontrolu. Všichni pěstují kult obětavého plnění povinností a pracovitosti, ale každé pohlaví má své závazky, rodinné i veřejné, definovány jinak. Jen pracovitá, trpělivá, podřízená a hospodárná žena měla naději na vydařené manželství.

Ale ženy si o svém údělu nedělaly iluze, jak prozrazuje modlitební knížka jim určená: „Všecky mé dnešní práce, domácí těžkosti, které jsem v mém manželském povolání dnes vykonala, všecku protimy­slnost, kterou jsem snášela, k tvým svatým nohám kladu a […] tobě obětuji.“ Dobrá manželka má vše vytrpět a rozhodně se svými těžkostmi nemá obtěžovat manžela: „O Bože, v tomto mém nynějším zármutku […] nad mým vnitřním i zevnitřním křížem před tebou sobě naříkám. Neboť žádného nemám, před kým bych sobě v mé těžkosti a bídě stěžovati měla.“

Přestože 19. století vytvořilo podmín­ky pro emancipační úsilí žen v evropské společnosti, k jejímu naplnění byla (a je) ještě dlouhá cesta. •

Autor je teolog, církevní historik a kněz.