V důsledku svého těsně nadpolovičního vítězství ve volebním klání (získal údajně 53,66 procent hlasů) je tak dnes Paul Biya nejstarším prezidentem na světě a druhým nejdéle vládnoucím na africkém kontinentu. Překonat ho dokázal jen Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, který vládne o tři roky déle v Rovníkové Guineji. Od chvíle, kdy Biya usedl do prezidentského křesla poprvé, se Kamerunská republika potýká s korupcí, vládním útlakem a policejní brutalitou, s diktátorskými manýry prezidenta, všudypřítomnou cenzurou i nejistou ekonomikou.

A to vše provází materiální strádání obyvatel, neustálé výpadky elektřiny a od nástupu internetu také nestabilita připojení, což mnohé lidi značně omezuje.

Krajina po zmanipulovaných volbách

Je nasnadě, že Paul Biya už dávno neusiluje o vládu pro sebe, že za ním stojí silná klika lidí, jejichž moc závisí na loutkovém prezidentu. Ten téměř nikdy nevystupuje na veřejnosti, ba ani nevychází; většinu času tráví mimo Kamerun, pravděpodobně v evropských, zejména švýcarských, nemocnicích a sanatoriích – jeho zdravotní stav je již mnoho let neznámý. Nechává vládnout své nejbližší, ať už spřízněné politiky, či rodinné příslušníky. A přece se nehodlá prezidentského postu vzdát. Někteří komentátoři kamerunského dění dokonce tvrdí, že na převzetí vlády připravuje svého syna Francka, významného obchodníka – o Franckových prezidentských ambicích se spekuluje už od roku 2011.

Loňské volby, stejně jako mnohé před nimi, jsou (nejen v Kamerunu) považovány za zfalzifikované, podplacené a zmanipulované. Maurici Kamtovi (* 1954), Biyovu nejsilnějšímu protikandidátu z voleb 2018, kamerunská Ústavní rada bez udání důvodu kandidaturu zneplatnila. Uznaný opoziční kandidát Issa Tchiroma Bakary (* 1946 nebo 1949), který získal podle oficiálních údajů 35,19 procent hlasů, brzy po volbách odešel do exilu do Gambie, jelikož se ve své rodné zemi cítil v permanentním nebezpečí.

Poslední volby pobouřily kamerunské voliče a voličky, zvlášť ty mladé, kteří logicky touží po změně prezidenta, jenž nastoupil do úřadu před jejich narozením. Povolební střety mezi přívrženci Bakaryho a státní moci si vyžádaly oběti (nejméně šest mrtvých, některé zdroje uvádějí několik desítek), což zvláštním způsobem potvrdil i Paul Atanga Nji, jeden z ministrů stávající vlády. S předstíranou lítostí veřejně oznámil, že bylo nutno uvěznit několik stovek manifestujících. Jejich osud ostatně zůstává neznámý. Ovšem v chování kamerunských politických dinosaurů takové oficiální prohlášení přeci jenom značí jistou změnu – v předchozích letech by žádné povolební střety ani nepřiznali. Nespokojenost s výsledky voleb sdíleli Kamerunci a Kamerunky nejen různých věkových kategorií, ale i napříč jazykovými oblastmi. Kamerun je v důsledku koloniální historie rozdělen na dva jazykové tábory, frankofonní a anglofonní, které za jiných okolností těžko nacházejí společnou řeč. Zoufalé obyvatelstvo se vlnou nepokojů pokusilo projevit svou frustraci a otevřený nesouhlas s dalším Biyovým mandátem, ovšem v gerontokratickém, a především policejním státě nemělo příliš šancí na úspěch.

V inscenované kamerunské rezervaci

Střih. Zoologická zahrada Praha, nový pavilon Rezervace Dja, pýcha dnes už naštěstí bývalého ředitele Miroslava Bobka. Ten v roce 2013 inicioval in situ edukativní projekt Toulavý autobus, zaměřený na ochranu goril v Kamerunu. Rezervace Dja, historicky největší pavilon pražské zoo, slavnostně otevřený 28. září 2022, se inspirovala skutečnou Biosférickou rezervací Dja, rozkládající se ve východním Kamerunu.

Pražský pavilon má navodit atmosféru tohoto kamerunského regionu, a přiblížit tak návštěvníkům a návštěvnicím prostředí, ve kterém se gorily nížinné přirozeně vyvíjejí. V rámci uměle vytvořeného středoevropského domova pro středoafrické gorily vznikla i pseudoautentická školní třída z města Somalomo, kde se na zdi skví portrét diktátora Paula Biyi. Podle oficiálních webových stránek pavilonu ho Miroslav Bobek zakoupil v Yaoundé od pouličního prodavače. Dojem věrohodnosti mají navozovat také plakáty posbírané v různých kamerunských školách. Podle oficiálních stránek Zoo Praha se jedná o kus autentického Kamerunu v Praze.

Pečlivou rekonstrukci fauny a flóry doplňují přenesené střípky z každodenního venkovského života z okolí Somalomo, mimo jiné v podobě dvou figurín Kameruňanek oblečených do tradičních šatů a nesoucích na hlavě trs banánů a blíže nespecifikovaný pytel. My však podobné dekorace čteme mnohem spíše jako úspěšný pokus o typické zobecnění a exotizaci života na kamerunském venkově.

Snaha rekonstruovat prostor exotické země, založená na vypíchnutí jakýchsi zdánlivě typických aspektů, nevyhnutelně přináší stereotypizaci jak samotného prostoru, tak života v něm. Kamerun je v České republice velmi málo znám. Máme s ním minimální vztahy na mezinárodní úrovni, nemáme tam své velvyslanectví a média o tomto subsaharském státu přinášejí jen vzácné, a hlavně zobecňující informace. Vezmeme-li v potaz počet návštěvníků Zoo Praha, oblibu goril a pozornost, jaká je jim věnována v českých médiích, představuje tento pavilón pro Čechy důležitý zdroj informací o středoafrické zemi.

Pozadu

Vraťme se ještě do pražské somalomonské třídy, určené mimo jiné ke konání vzdělávacích aktivit. Tvář mírně řečeno svérázného diktátora Paula Biyi tedy vítá žáky a žákyně různého věku z různých koutů České republiky. Zarámovaná vyretušovaná fotka usmívajícího se „nesmrtelného“ prezidenta – oficiální plakát vyvěšený na kamerunských institucích – se nachází za katedrou, tudíž v čele třídy, na kterou shlíží, stejně jako naši prezidenti shlížejí na žactvo u nás. V samotném Kamerunu se již několik let vedou diskuse, zda skutečný Paul Biya s touto svou podobiznou ještě vůbec sdílí alespoň některé rysy.

Stránky Zoo Praha týkající se popisovaného pavilonu se vůči osobě prezidenta nikterak kriticky nevymezují (jednoduše ho popisují jako prezidenta), a navíc používají i několik problematických termínů s nepřiměřeně generalizačním charakterem: například slovní spojení africké školy nebo africké masky, které však označují partikulární školy a konkrétní masky jednoho kamerunského regionu. Najdeme na nich také nejednoznačný a nepřesný termín tropická Afrika, ale i zcela nepřijatelná označení či spojení jako třeba kmen nebo africké obřady, termín vnucující konkrétním uměleckým výtvorům – kamerunským maskám a soškám zdobícím obchod se suvenýry – ráz všeobjímajícího magična. Je tedy evidentní, že Zoo Praha nevěnuje dostatečnou pozornost kritickým dekolonizačním tendencím, v současnosti už v různé míře aplikovaným v různých koutech světa. Tvůrci rádoby autentické kamerunské instalace v žádném ohledu nereflektují problematickou reprezentaci druhého a svému publiku vnucují předem zmanipulovaný a vykonstruovaný obraz Kamerunu.

Celá integrita projektu Toulavý autobus se tím zdá být narušena a znevěrohodněna. Neproblematizující reprezentace diktátora, který je u moci více než čtyři dekády, čímž předčil i takové politické fosilie, jako byl Robert Mugabe (1924–2019) ze Zimbabwe, by měla být z veřejných prostorů odstraňována, případně doprovázena kritickým komentářem. Za Biyova prezidentství mizeli a mizí jeho odpůrci – politici z opozice, ale také „obyčejní“ Kamerunci. Zavírají se univerzity považované za volnomyšlenkářské. V atmosféře strachu a marasmu zaniká kritický duch. Většina spisovatelů, spisovatelek a jiných umělců a intelektuálů rodnou zemi, upadající do téměř orwellovské monotonie udržované v chodu vládnoucí stranou, opouští. Vystavování jednoho z nejhorších diktátorů druhé poloviny 20. století, který ve svých praktikách pokračuje i ve století jednadvacátém, považuji za přinejmenším diskutabilní, za projev nemístné nekritičnosti ze strany Zoo Praha. •

Autor je romanista.