Kde jsou kořeny slova, kterým oblibu lidu či popularitu označujeme? Jakých podob nabývala popularita v politickém diskurzu v době jeho zrození? Pojďme společně nahlédnout do antického Říma, období sklonku republiky, kdy se sousloví náklonnost lidu stalo součástí lítého politického boje.

Tvrdě a rozhodně se, otcové senátoři, postavím těmto plánům a nepřipustím, aby cokoli z nich, co jejich strůjci tak dlouho proti státu osnovali, v době mého konzulátu došlo realizace. Udělali jste obrovskou chybu, Rulle, ty i ti tví kolegové, když jste uvěřili, že můžete budit dojem lidovosti (populares existi­mari), přestože rozvracíte stát, i když stojíte tváří v tvář kon­zulovi, který je na straně lidu doopravdy (veritate popularis), nejen na oko. Obviňuji vás, volám vás na shromáždění a chci, aby nás rozsoudil římský lid. (Cic. agr. 1, 7, 22–23)

Silnými slovy otevřel Marcus Tullius Cicero závěrečnou část své první řeči v roli konzula, pronesené 1. ledna roku 63 př. Kr. V této řeči se ostře vymezil proti připravované reformě agrár­ního zákona. Proklamovaným cílem této reformy bylo – velmi zjednodušeně řečeno – rozdělit půdu ze státního fondu tak, aby se nekoncentrovala v rukou bohatých latifundistů. Reálně ale byla politickým nástrojem oslabování role senátu.

Když Cicero úřad přebíral, měl za sebou ve své době překva­pivě přímou kariérní dráhu. Ačkoli se nemohl opřít o dlouhou řadu předků zastávajících významné úřady a byl z tohoto hledis­ka „novým mužem“ (homo novus), proměnil každou nominaci do vyššího patra římské správy hned napoprvé a konzulem se stal už ve čtyřiceti třech letech, tedy okamžitě, jakmile překročil věkovou hranici pro tuto funkci. Nepochybně mu při strmém kariérním vzestupu výrazně pomohla jeho schopnost oslovit veřejnost silou slova. Cicero budil pozornost, získával popula­ritu a s popularitou dovedl pracovat. Jak to lze ukázat právě i na terminologii „lidovosti“.

Klíčem k interpretaci Ciceronova konzulského postoje je pří­vlastek popularis v citovaném úryvku. Cicero staví do protikla­du zdánlivé a skutečné naplnění významu tohoto slova. A zá­měrně si přitom hraje s jeho dvojznačností. V prvním případě odkazuje na úřad předkladatele návrhu agrární reformy, tribuna lidu, a také na příslušnost domnělých původců návrhu, populárů Marca Licinia Crassa a Gaia Iulia Caesara. Ti chtěli populisticky působit jako zastánci lidu, ale ve skutečnosti především posilo­vali své mocenské zájmy. Naproti tomu Cicero je popularis ve vlastním smyslu tohoto slova: skutečně zastupuje zájmy lidu. Vzešel totiž z něho a to mu umožňuje přesáhnout omezenou perspektivu populárů. Jeho zorné pole je populus Romanus, celý římský lid. Tomu také věnuje hned další řeč, ve které znovu detailně rozkrývá pozadí plánované reformy. Desetičlenný rozhodovací úřad, který měl být pro reformu zřízen a v němž si podle Cicerona slibovali účast oba uvedení populárové, v této řeči označuje jako krále (reges), což mělo v Ciceronově době silně pejorativní zabarvení, srovnatelné s dnešním „despotové“.

Zatímco v první agrární řeči, určené senátorům, Cicero řetězením výrazů vyjadřujících zpupnost, zločin, touhu po přepychu aj. a jejich propojováním s iniciátory reformy podsouvá posluchačům podezření na manipulaci, přisvojování si pravomocí za zády senátorů, a vzbuzuje v nich volbou slov pocit, že pro reformátory jsou jen figurkami v populistické hře, v řeči oslovující lid podprahově rozehrává pocit strachu z krá­lovské zvůle. V obou projevech dává na srozuměnou, že on jako nositel výkonné moci bude důsledně dbát na vyrovnávání sil mezi stranami a sociálními skupinami s cílem zajistit klid, tedy naplňovat svůj celoživotní politický program concordia ordinum (soulad stavů).

Později, v obhajobě Publia Sestia z roku 56 př. Kr., se Cicero ke hře s významem pojmu popularis vrací znovu. Výchozí situa­ce je jiná. Cicero strávil šestnáct měsíců v potupném vyhnanství na severu Řecka v Thessaloniki. Sice se poté triumfálně vrátil (ne náhodou návrat popisuje s výrazovou obrazností apoteózy: jako by „ve zlatém voze“ „stoupal na nebesa“), ale jeho oponen­ti v čele s nesmiřitelným tribunem lidu z roku 58 př. Kr. Publiem Clodiem Pulchrem, který exil inicioval, stále ohrožují jeho i všechny jeho zastánce. Publia Sestia dali pohnat před soud za to, že měl vlastní ozbrojence (nezřídka páchající násilí na veřejnosti), v Ciceronově podání z donucení a na obranu státu. Reprezentanti populárů (Clodius) nyní podle Cicerona nejsou populáry, příslušnost k nim pouze předstírají. Jsou ryzími dema­gogy krutě zneužívajícími lid.

Cicero v návaznosti na to v Sestiově obhajobě přináší zásadní obrat v interpretaci pojmu popularis, tentokrát v kon­trastu k druhé významné mocenské skupině pozdní republiky, optimátům (optimates). Rozšiřuje význam pojmu optimát (původně konzervativní stoupenec „těch nejlepších“ – tradičních, urozených rodů) na nespočetný zástup všech slušných lidí včetně propuštěnců, tedy redefinuje pojem sociálně-politické stratifikace v rovině etické, a současně tím fakticky vyprázdní pojem popularis, protože popularis už dle jeho slov v dané chvíli není a nemůže být ani samotný lid, populus. Z tohoto hlediska je logické, že program souladu jednotlivých vrstev (druhou skupinu Cicero svou argumentací vlastně vykázal z podílu na legitimní moci) nahrazuje program shody všech dobrých lidí (consensus omnium bonorum), které spojuje obava o osud státu.

Přívlastek popularis teď označuje skupinu těch „zlých“, dokon­ce se stane součástí výsměšné invektivy. Dva původně vcelku jednoznačné pojmy (populares a optimates) tak Ciceronovou rétorickou obratností nabývají nečekané šíře.

Je nad rámec tohoto příspěvku komentovat úspěšnost rea­lizace Ciceronových politických ideálů vyjádřených uvedenou terminologickou hrou, tj. rozhodnout, zda byl při bránění popu­listickým gestům populárů skutečně na straně lidu. Chtěla bych ale ještě na jednom příkladu ukázat mistrovskou dovednost podprahově zasadit řeč několika slovy či větami do konkrétního interpretačního rámce, který ovlivňuje posluchačovo vnímání a rozhodování.

Vrcholnou ukázkou je slavný úvod politické řeči Proti Catilinovi, kterou Cicero v závěru svého konzulského roku 63 př. Kr. v senátu odhalil připravované spiknutí. Řeč uvozuje série řečnických otázek, v nichž postupně gradují střídavě doplňující a zjišťující otázky.

Jak dlouho ještě budeš, Catilino, zneužívat naši trpělivost? O co déle se nám bude tohle tvoje šílené řádění vyšklebovat? Kde se zastaví tahle tvoje opovážlivost, utržená ze řetězů, co vše vláčí sem tam? To s tebou nepohnula ani noční hlídka na Palatinu, ani městské stráže, ani všeobecná úzkost, ani shluk všech dobrých lidí, ani tahle pevnost určená k zasedání, ani výmluvný pohled všech přítomných? Nechápeš, že tvoje plá­ny jsou odhaleny?! Nevidíš, že tvoje spiknutí je pevně v našich rukou, spoutané vědomím nás všech? O kom z nás si myslíš, že neví, co jsi dělal minulou noc, co noc předtím, kde jsi byl, koho jsi svolal, jaký plán jsi zosnoval? (Cic. Cat. 1, 1)

Cílem není jen kanonádou slovních projektilů zaskočit a ohro­mit přítomné senátory v čele s konspirátorem L. Sergiem Cati­linou, kterého Cicero oslovuje namísto očekávaných adresátů – senátorů –, ale pečlivě připravit atmosféru dalšího jednání. Toho Cicero dosahuje kombinací několika prostředků. Staví proti sobě senátory jako pasivní, nevědomé a nečinné oběti spiknutí a Catilinu jako hybatele, jehož agrese zabírá v otázkách kvantitativně i kvalitativně stále větší prostor. V první otázce jeho aktivitu popisuje jednoduchý přísudek, ve druhé jednodu­chá věta, ve třetí věta se dvěma ději a výraznou zvukomalbou i obrazností. Naproti tomu prostor pro senátory se v otázkách postupně vytrácí. V první otázce je zastupuje patientia nostra, „naše trpělivost“, ve druhé nos, „nás“, ve třetí už nic. Současně Cicero podvědomě navozuje obraz divokého zvířete, konkrétně koně, který se dokázal zbavit uzdy (effrenata) a bez možnosti jakékoli kontroly se divoce zmítá (iactabit). Neméně účinná je práce s obrazem prostoru a času, která přichází ke slovu ve dvou eliptických šesticích. V první z nich Cicero nenápadně rozšiřuje prostorové pole prozrazení a s ním souvisejících protiopatření, která udělal a kterých si Catilina nevšiml, která ale zahrnula postupně Palatinský vrch, celé město, veškerou populaci, a následně byla konkretizována směrem ke všem dobrým lidem, chrámu boha Jova Statora na úpatí Palatinu, kde ten den senát zasedal, a k přítomným senátorům, a to v trajektorii ne náhodou připomínající nahozenou smyčku, která se nejdříve rozepne, aby se poté utáhla. Ve druhé šestici Cicero spiknutí obnažuje časově, ve zpětném sledu, od událostí minulé noci až k prvotní Catilinově myšlence na něj. Zbývající dvě otázky pak výslovně pojmenovávají to, na co Cicero posluchače pečlivě vystavě­ným rámcem připravil: spiknutí je prozrazeno, monstrum je v poutech, stát je znovu pod kontrolou. Rozhodujícími nástroji kontroly jsou přitom v Ciceronově pojetí slova, sdílené vědění.

Několik krátkých otázek navodilo atmosféru bezprostřed­ního dramatického ohrožení, které vyžaduje okamžitou reakci. Catilinu Cicero zobrazil jako nebezpečného šílence, kterého je třeba jakkoli, a to i fyzickou silou, zastavit. Senátory (a to včetně sebe) nepřímo obvinil z nečinnosti, čímž je dostal do pozice, ve které všichni museli podpořit i velmi tvrdé potres­tání, pokud nechtěli být označeni za spoluviníky. A sebe (sice opět jako součást senátorů, ale vyčnívající) představil jako toho, kdo obratně utáhl smyčku a spiklence polapil. Spiknutí nezůstal žádný prostor ani čas.

Hořkým dovětkem této mistrovské ukázky je, že sená­toři skutečně situaci vyhodnotili jako natolik závažnou, že spiklence bez soudu pohnali k trestu smrti. I když se Cicero o trest smrti sám nezasazoval, jako reprezentant výkonné moci za toto rozhodnutí zaplatil exilem. Ať už bylo jeho pozadí jakékoli, síla Ciceronových slov se stala dobrou záminkou. Zkušenost potrestání „za zásluhy“ jako by podtrhla Ciceronovu celoživotní potřebu obhajovat a potvrzovat svou hodnotu obhájce a zachránce republiky, která nabývala, přinejmenším v korespondenci s přáteli, až trucovitě komické podoby. To však Ciceronovi neubírá na rétorické velikosti ani rétorické popularitě. •

Autorka je klasická filoložka.