Jako klasická archeoložka znám snad každého koně v antickém umění, jako zooarcheoložka poznám každou kost v koňském těle, zdravou i nemocnou. A jako koňařka také vím, co obnáší práce s koňmi, jaké to je, když před vámi vyvádí zvíře zmítané instinktivní reakcí. Vím, jaké to je, když koně něco bolí, když se bojí; znám vlastní strach z nasedání na neklidné zvíře, pocit letu ze sedla, popraskané mozoly.

Řekne-li se dnes „ženský klášter“, většina lidí si asi představí izolované místo, kde ženy vedly asketický život oddělený od okolního světa. Práce mnohých badatelů však ukazují, že historická skutečnost byla mnohem rozmanitější.

Kdo dnes navštíví Vatikánská muzea a vstoupí do Pinakotéky, ocitne se záhy před velmi zvláštním obrazem. Je to malba temperou na desce velkých rozměrů (289 × 242,5 cm), a především udivujícího formátu: vypadá jako obrovská klíčová dírka. Obdélníková základna i kulaté „tělo“, horizontálně rozdělené na čtyři pásy, jsou hustě zalidněny postavami na modrém pozadí, zdobeném červenou barvou a lístkovým zlatem. Předmět působí trochu podivně, můžeme jej však pokusit se přimět, aby „promluvil“.

Anežce bylo asi dvanáct let a byla odsouzena k smrti za to, že je křesťanka. Situace ale byla komplikovanější: Anežka se totiž také nechtěla vdát za muže, o mnoho let staršího, kterému byla přislíbená a který by neváhal začít s ní pohlavně žít. Být věrna Kristu, jak Anežka své rozhodnutí odůvodnila před soudem, tak mohlo vyjadřovat nejen její víru, ale také – moderně řečeno – touhu rozhodovat o svém těle.

„S výjimkou několika mužů není nikoho třeba přesvědčovat, že ženy vždycky byly a stále jsou tou zaměstnanější polovinou lidstva. Tvoří polovinu populace světa, připadne na ně dvě třetiny odpracovaných hodin, deset procent vyplacených mezd a vlastní jedno procento světového majetku.“

Když se americká historička umění Linda Nochlin ve své vlivné eseji Why There Have Been No Great Woman Artist? (1971) ptala, proč zde nejsou žádné velké umělkyně, došla k závěru, že je zajímavější se zabývat okolnostmi jejich nepřítomnosti v historiografii dějin umění než horečnatě doplňovat soudobý kánon o jejich příběhy. Zaměřila se na mapování podmínek „ženské práce“ a na důvody, které ženám nedovolily prosadit se ve výtvarném umění podobně jako muži.

Střídání, spojování a vyvažování práce duchovní, organizační, sociální, charitativní a politické najdeme v 13. století v našich dějinách. Připomínáme jednu z nejvýraznějších činorodých žen, které tehdy s myslí obrácenou k Bohu nezapomínaly na svůj původ a z něj vyplývající závazky.

Dlouholetá pracovnice Memorialu, který se zabývá studiem politických represí v Sovětském svazu a v současném Rusku, žije nyní v exilu. Memorial byl v Rusku zlikvidován v roce 2022, kdy také získal Nobelovu cenu za mír. S Irinou Ostrovskou jsme hovořili (nejen) o výstavě Materiál – ženské vzpomínky na gulag a o odchodu z Ruska.