Strach a zbrojení
Česká republika se v březnu 2024 zavázala, že v letech 2026-2030 navýší výdaje na obranu na tři procenta DPH. Vzhledem k aktuální situaci, kdy je na tyto účely alokována částka o více než 30 procent nižší, jde o úctyhodný nárůst. Na potřebě „zbrojit“ se navíc shoduje většina tuzemských politických aktérů včetně opozice.
A tak se vracíme k zažité antické floskuli Si vis pacem, para bellum, tedy pakliže chceš mír, připravuj se na válku. Myšlenku měl poprvé formulovat Platon, ale kanonizoval ji podle všeho Cicero. Do čítanky z propagandy se však definitivně dostala na konci 19. století. Na obecné úrovni lze tvrdit, že povinností vojáků je za každých okolností se nahlas ptát, co by se stalo, kdyby vypukla válka. Je také jejich nelehkým úkolem snažit se přesvědčit politiky, aby svou zemi na tuto eventualitu připravili.
Ve dvou dekádách, jež předcházely prvnímu světovému konfliktu (a jež byly dobou bezprecedentního ekonomického růstu), se proto na všech stranách zbrojilo právě ve snaze připravit se na možnost války. Bylo třeba zbrojit a zbrojení zároveň ospravedlnit před veřejností dehumanizací potenciálních nepřátel. Tvrdá rétorika politiků však tehdy napříč Evropou probudila strach a napětí. Každý krok jedné strany vyvolával krok strany druhé, čím víc zbrojí jedni, tím víc musejí zbrojit i druzí, a roztočil se tak bezhlavý závod, jemuž politologové říkají „paradox bezpečnosti“. Potom už stačila jen rozbuška…
K čemu to celé v letech 1914–1918 vedlo, víme. Asi 17 milionů mrtvých, propad evropské populace o bezmála dvě procenta, důsledky války jako bolševická revoluce či epidemie španělské chřipky našemu kontinentu daly zabrat ještě více… Závod ve zbrojení, který se na pomezí 19. a 20. století odehrál, válku neodvrátil, naopak jí dodal bezprecedentní ničivou sílu. Kromě zbrojního průmyslu se v případě tragédie těchto rozměrů jen těžko hledají „vítězové“.
Mnohokrát jsem svým studentům opakoval, že dějiny se neopakují. Co se však opakuje, jsou lidské neřesti: hamižnost, strach či schopnost dehumanizovat, a posléze zabít toho druhého. Nakolik cítím silný odpor k agresivnímu režimu Vladimíra Putina a nakolik mi z imperialistických řečí administrativy Donalda Trumpa běhá mráz po zádech, natolik se nemůžu neptat, zda by vzhledem k příběhům minulosti nebylo prozíravější investovat do něčeho jiného, než jsou konvenční zbraně a vojenská výchova. Většinou to nekončí dobře… •