Nákladové nádraží Žižkov, nádraží Praha-Bubny a Vyšehrad či smíchovské severní nástupiště představovaly jakýsi rub města. Příroda si tu brala zpět, co na ní člověk kdysi vydobyl. Vágní prostory zarostlé bujnou zelení poskytovaly takzvaná refugia čili útočiště pro zvířata (proslulí byli zajíci na Bubnech), byly využívány k průzkumným, zasněným i prostým procházkám, k volnému pobíhání psů, nebo jen vyvolávaly pocit, že příroda není daleko. V dnešní, antropocentrické společnosti řízené diktátem vlastního bydlení, komfortu, a hlavně zisku však na sentiment vyvolaný kouskem zeleně není místo. Vláda i magistrát se zaklínají dostupným bydlením, správa železnic modernizací tratí a nádraží. A vnitřní periferie s přírodním porostem a brownfieldy se proměňují na lukrativní pozemky a zalévají se betonem. Za pár let místo zajícům, ptákům a snílkům poskytnou útočiště hlavně mladým lidem. Co na tom, že z jejich výdělku bude ukusovat nemilosrdná celoživotní hypotéka a že toto bydlení, o jehož dostupnosti lze úspěšně pochybovat, prospěje především bankám a developerům. •
