Tak stiskni, nebo pusť!
Arménské básnířky očima překladatelky
Ráda překládám básně, a to nejen proto, že jsou to, jak napsal Jan Masaryk, „zhuštěná staletí života“ a „muzika ve slovech“. Vždycky se mi na překladech zamlouval nejen onen blízký přístup k autorovi či autorce (který/á nám v pouhých několika řádcích odkryje své nálady, pocity, touhy i strachy), ale také odraz konkrétní společnosti, jež se za verši skrývá.
Zatímco nálady a pocity bývají napříč kulturami mnohdy univerzální (téměř každý byl nešťastně zamilovaný, stanul v úžasu před nekonečností pouště či moře anebo se bál o své blízké), prostředky jejich vyjádření bývají odlišné.
Nepřekvapí proto, když například v moravských milostných písních zní přirovnání milého k sokolovi a dívky k holubičce, zatímco třeba perská nebo arabská poezie používají obraz orla a dívku připodobňují k plaché pouštní gazele a její oči a řasy k pohledu velbloudice. Podobně se ve zbojnických písničkách z oblasti karpatského oblouku zpívá o bučině (oblíbeném „zeleném“ úkrytu loupežníků), kdežto arménský folklor využívá básnického srovnání hrdiny s topolem nebo cypřišem, jež jsou pro arménskou krajinu náhorních rovin a hlubokých údolí typické. A zatímco středoslovanské „ej hora, hora“ většinou odkazuje k lesem zarostlým kopcům („zelená hora“), v arménské poezii se pod slovy sarer nebo lerner skrývá kulturní takzvané klíčové slovo (hory), k němuž patří také charakteristický arménský horizont, „fialkový závoj mlh“ při pohledu zdálky, svatá hora Ararat, úkryt před válečnými konflikty, arménské kláštery schované na konci cest vedoucích přes hluboká, klikatá údolí.
TEPRVE AŽ MULA PORODÍ
Básnická zkratkovitost či jakýsi „zhuštěný“ popis někdy vedou i k nepochopení sdílené informace, poněvadž například současný čtenář si kontext starší nebo lidové poezie nemusí umět představit, není pro něj snadno uchopitelný. Vypůjčím si příklad z prozaického textu: v jedné středověké arménské kronice se u obzvláště zavrženíhodných postav velmi často objevovala zmínka, že mula dotyčného historického „padoucha“ porodila hříbě. Dlouhou dobu pro mě tyto pasáže byly záhadou; nejprve jsem opravdu dlouho dohledávala (ve slovnících staré, středověké i moderní arménštiny), zda se nemohlo jednat o nějaké jiné zvíře nebo prostě něco jiného než mulu (proč zrovna tohle nejobvyklejší jízdní a tažné zvíře celého Předního východu?), až jsem se nakonec inspirovala (a doposud vlastně nevím, zda správně) ve staré dobré antice a v přísloví cum mula peperit, což v překladu znamená něco jako „teprve až mula porodí“. Tohle přísloví se vykládalo jako „až naprší a uschne“, „na svatého Dyndy“, „až nám budou pečení holubi lítat do pusy“ a tak podobně – zkrátka nikdy, jelikož mula jako kříženec osla s kobylou zabřeznout vůbec nemůže (na rozdíl od opačného křížence, mezka). Případy, kdy mula přece jen zabřezla, by se v kronikách daly spočítat na prstech jedné ruky. Takový jev vždycky znamenal předzvěst blížící se pohromy (obdobně jako třeba objevení se komety nebo přílet hejna kobylek) a lidé za to přičítali vinu nejenom samotné mule, ale i jejímu majiteli. Březí muly bývaly upalovány podobně jako čarodějnice – odtud tedy popisy březích mul a jejich „zlých“ pánů.
Nebo další příklad, tentokrát převzatý z arménské lidové písně. Ta začíná tradičním zvoláním: kančum em, ari ari (volám, pojď). „Volám, kéž přišla bys ke mně, lásko má / Za tebe svůj život dám / A jestli ne – ať krb tvůj je rozmetán / Pověz, co dělat mám.“ Krbem, respektive dýmem z ohniště se tady má na mysli vlastně celá dívčina široká rodina, celý klan – neboť arménské slovo much (stejně jako z turkických jazyků převzaté slovo odžach) značí nejen ohniště, ale přeneseně také všechny příbuzné. Zmínka o vyhasnutém ohništi (respektive přání, nechť vyhasne) tady zřejmě funguje jako určité zaříkávání, je to ustálená básnická forma, kterou nelze doslovně přeložit. Podobně je to s arménskými slovními spojeními mernem kez (zemřu pro tebe), bojid mernem (zemřu pro tvou postavu) nebo cavd tanem (tvou bolest vezmu na sebe). Jak například přeložit až trubadúrský obrat ački lujs, světlo mých očí? Jako pouhopouhé „miláčku“?
DVĚ LÁSKY V JEDNU
Arménské básnířky měly po dlouhá desetiletí ve světě autorské tvorby své „vykolíkované“ místo. Bezpečný tematický prostor, který byl z pohledu přísně patriarchální arménské společnosti považován za „typicky ženský“, byl zaměřen na rodinu nebo lásku k vlasti (přičemž oboje mnohdy splývalo v jedno). Šlo o verše věnované hoře Ararat, rodnému arménskému jazyku či nostalgickým pohledům na arménskou krajinu, na rozpadající se kláštery nebo středověké iluminované rukopisy napsané arménským písmem. To všechno zaznívalo také v básních sovětské arménské i postsovětské básnířské ikony, Silvy Kaputikjan (1919–2006):
Ararat – každý Armén tě v srdci i mysli má
Horo jediná, přelude, horo věčná a vzdálená
Národ můj – jak pouštěmi světa dávno znavený beduín
A ty – modravá fata morgana, jež promění se v dým…
Když básnířka Ruzan Asatryan (*1948) napsala, že „[k]oruna (mraků nad) Araratem je prastará, ta hora je prastará. Tento sen je nový. Přála bych si šaty obarvené purpurem červce nopálového“, zas připomněla jak ústřední arménský symbol (Ararat, v arménštině zvaný Masis), tak typickou císařskou barvu určenou dědicům trůnu (barvivo produkuje zmíněný hmyz). Hora Ararat se sice už více než sto let nachází na území Turecka, avšak v arménském vnímání je pořád pomyslným centrem historické arménské pravlasti a také pojítkem mezi Armény z Arménie a Armény z diaspory, kteří počtem obyvatele Arménské republiky značně převyšují. Proto tolik nepřekvapí, že pohled na zasněžený dvojí vrchol Araratu, této „tak blízké, a přece tak vzdálené hory“, je metaforou hlubokého vykořenění a věčného exilu.
Určitá „rozdvojenost“ arménské identity na dva hlavní proudy, v Arménii a v diaspoře, se projevuje na mnoha úrovních: v odlišnosti jazyka, kultury, historických zkušeností i vztahu k vlasti. Mimo jiné tento dvojí proud uvidíme i na konkrétních příkladech arménských příjmení: koncovka -jan se v češtině typicky užívá při přepisu jmen autorů z postsovětské Arménie, zatímco -yan nebo -ian v případě autorů z diaspory (například z USA, Kanady, Libanonu, Francie, Egypta či Bulharska).
TRAUMA PĚTI GENERACÍ
Nevím, kdy přesně
Jsem si poprvé uvědomila
Že jsem Arménka. Jsem si ale jistá,
Že to bylo tentýž den,
Kdy jsem objevila smutný příběh svého života
Plného otazníků
V těchto verších básnířka Golia Der Hovanessian jako mnoho dalších arménských umělkyň zachytila osobní zkušenost s ústředním historickým traumatem – arménskou genocidou, kdy během první světové války muselo své domovy ve východním a středním Turecku opustit přes dva miliony Arménů a velká část z deportovaných lidí během pochodů smrti zahynula.
„Tato země, kterou jste vylidnili a kterou jste zaplavili naší krví, nemůže být ve vašem držení, nemůže vám být ponechána. Tato půda se svými nepohřbenými mrtvými nabobtná pod vašima nohama,“ napsala Diana Der Hovanessian (1934–2018), arménská autorka narozená v USA. Trauma genocidy postihlo už čtyři generace (počítáno od roku 1915) a pátá generace potomků těch, kteří genocidu přežili, je jím poznamenána – jde o Katastrofu (psáno s velkým počátečním písmenem). Gérard Chaliand, francouzský autor arménského původu (nebo také Armén narozený ve Francii: připomeňme si slavnou tezi šansoniéra Charlese Aznavoura, kdy hybridní identitu diaspory popisuje jako „kávu s mlékem“), neváhal vzpomínku na genocidu označit za „krevní sraženinu, která mi koluje v žilách ode dne, kdy jsem se narodil“.
Arménské básnířky se vyjadřují k ústřednímu tématu Katastrofy obdobně. „Posypu si hlavu tou neúrodnou, neplodnou a pustou prstí své země. Copak ze mě je nějaký stavitel budoucnosti?“, říká Narine Avetjan (*1977). A Janna Hagobjan vystihuje svůj pocit takto: „Jsem tu na návštěvě, všude a kdekoli. Jsem cizinec, pospolu i sama. Dokonce ani ve svém vlastním bytě nejsem doma.“ „Na pobřeží hází malý chlapec do vody kameny. A já pochybuji: nekamenuje to moji víru?“ ptá se Armenuhi Sisjan (*1968). „Pocházím ze země hor, ty trochu kvetou a většinou samý kámen… Pocházím z tohoto místa, z těchto lidí. Jen trochu vody a jinak samá žízeň,“ shrnuje Anahit Parsamjan (1947–2017) svůj vztah k vlasti, zvláštní kombinaci hrdosti a lítosti. Ještě explicitněji vyjadřuje tento rozporuplný a emotivní vztah teheránská rodačka, arménská básnířka Violet Grigorjan (*1962): „Moje země, tvé žluté zkažené zuby se zatnuly do mého krku. Tak buď mě stiskni úplně, nebo mě pusť! Už mám dost toho boje…“
Jerevan je městem věčné zimy,
Nejistota prosycuje jeho vzduch
Tak jako sůl.
Kdo mi vrátí nazpět město,
V němž jsem se narodila?
Uvidím ještě někdy modř
Jeho letní oblohy?
I výše uvedené verše básnířky Marine Petrosjan (*1960) evokují nejistotu a nestabilitu spojovanou s vlastí a domovem, ještě umocněnou tragickými politickými i lidskými událostmi posledních let a definitivní ztrátou Náhorního Karabachu. Představa země a domova jako nedokonalého „zbytku“ mateřské vlasti, jejíž koncept je mnohem širší, vyvolává automaticky lítost, paměť na historické trauma a polemiku s pocitem vykořenění.
NECHCI MÍT NIC NA KRKU
Specifické postavení závislé na dané kultuře má v arménské poezii také (univerzální) téma touhy po větší ženské svobodě. Mnohdy se volání po osvobození „těla i duše“ prolíná s motivem vlasti, „jež nám proklouzla pod nohama“, nebo s prázdnotou „města, v němž nejistota prosycuje vzduch“. Marine Petrosjan takové spojení evokuje velmi působivě:
Brzo ráno, ulice ještě prázdné.
Sešla jsem dolů.
Čekala jsem na zastávce,
čekala jsem, až se město probudí.
Ale oči se mi zavíraly.
A ve snu jsem viděla,
že brzy ráno,
když byly ulice ještě prázdné,
jsem se posadila na zastávce.
Přemáhal mě spánek.
Ale vím, že jestli zavřu oči,
tak už neuvidím.
Vůbec nic.
Verše mnoha současných arménských básnířek se už více než vztahem k vlasti zabývají spíše vztahem k vlastní identitě. V tradičně patriarchální společnosti, jíž ta arménská bezesporu je, je pro ženu poměrně obtížné prosadit se jako nezávislá entita, nikoli pouze jako manželka a matka. Domluvené sňatky prostřednictvím rodičů jsou stále běžné a amotov aghdžik, tedy stydlivá, plachá dívka, je přesně ten typ, který matky pro své syny vyhledávají.
Jak je to krásné jít po ulici a nemít na krku nic
Žádná pouta
Ani milostná ani ta obchodní…
Jak je to krásné jít bez cíle
A nepamatovat si na nic
Nepamatovat si, jak si s tebou zahráli
A že si hráli.
(V kavárně zatím Vardan Mkrtčjan dokouřil druhou cigaretu a zapálil si třetí)…
Jsem sestra toho stromu
Narodily jsme se stejného dne
Pod stejným nebem
Živily nás stejné slunce, stejná voda
Doprovázel nás stejný smutek z lásky, stejná vřelost
Stejný vítr nám postupně
Udělal nabídku k sňatku…
Všichni ti muži,
na které jsem se usmála
Pokud uvidíte Vardana Mkrtčjana
V kavárně Éter
Řekněte mu, že podle nařízení ministerstva zdravotnictví ASSR
Kouření škodí zdraví
Řekněte mu
Aby šel domů
Že já už nepřijdu
Řekněte mu, že se mnou se hrát nedá
Že jsem se proměnila v strom
Řekněte mu
Že jsem si vzala toho prvního, kterého jsem potkala
Ten první vítr ze všech…
Básně Violet Grigorjan (*1962) vyvolaly v devadesátých letech minulého století literární revoluci. Vítězka několika literních cen a zakladatelka literárního časopisu Inknagir, který se stal svého druhu platformou moderní arménské poezie, se proslavila verši, v nichž neváhala tematizovat vlastní tělo, právo na svobodný výběr životního partnera nebo prožitek orgasmu. „Miluj mě, miluj mě hluboce, buňku po buňce, miluj mě tak, jak to dělají v Paříži nebo v Egyptě, s takovou lehkostí a pomalou sladkostí, miluj mě tak, jak se milují ženy v Teheránu, co nosí jašmak.“ Básnířka kritizovala také stigma svedených dívek a ztráty panenství, na které arménská společnost nahlíží dvojím metrem – zatímco u chlapce je zkušenost s předmanželským sexem vítána, u dívek je naopak zcela tabuizována. Ženské tělo tak podléhá silné společenské kontrole. Mladé dívky si mnohdy musí vzít hned prvního partnera schváleného či dohozeného rodiči, protože už samotná zkušenost několika schůzek s ním (byť „ve vší počestnosti“) je pro ně zavazující a mohly by se jinak „dostat do řečí“. Společenská role drbů je natolik zásadní, že se jim mnohdy ani po odchodu do zahraničí nedá uniknout.
Tvůj muž, dřevorubec od narození,
Tě už dávno usekl
Zavraždil tvoje oči
Učinil tvé tělo něčím bez naděje
Podrobeným, jako je strom (podroben) sekeře
Má jednooká ženo
Která si hledáš pevnost mimo sebe
Chladná, ledová ženo
Která se stáváš popelem
Tyto výstižné verše dokumentující roli provdané ženy, od níž se bez ohledu na její předchozí studia nebo kariéru očekává služebná role v domácnosti včetně plného servisu manželovi, vydala básnířka Mane Grigorjan (*1989) a získala za ně roku 2016 ocenění pro mladé umělce. Ruzanna Voskanjan (*1989), další z poslední generace arménských poétesses, ve svých básních vytváří bohaté poetické obrazy, jež ilustrují pocity mladých dívek.
Můj stín bude smutnit v pozadí
Protože ten otisk je dědičný
Protože já taky zítra
Vyvdám svou dceru
Za prvního vousatého muže, který se namane
A ona bude šťastná, zrovna tak, jako jsem byla já
Pro překladatele je otázkou, zda slovo „šťastná“ v posledním řádku chápat v uvozovkách, nebo bez nich. Explicitně projevovaná touha po svobodě je projevem reality každodenního života – ženy jsou velice brzy (na venkově po dokončení školy, ve městech po vysokoškolském studiu) vlastně nuceny do svatby, neboť neprovdaná dívka je po dokončení vysoké školy (tedy ve svých 23, 24 letech) velmi záhy považována za „starou pannu“. Příbuzní na ni proto naléhají a aktivně se jí snaží najít partnera, jehož bude celá rodina po několika schůzkách (mnohdy i virtuálních) už pokládat za závazného ženicha. V tradičních rodinách před druhou světovou válkou se dívky vyvdávaly ještě mnohem dříve, poněvadž zodpovědnost za zachování jejich „cti“ spočívala na jejich otcích nebo bratrech, kdežto po svatbě přešla na manžela. Výhodnější tak proto bylo vyvdat dceru dříve, než by teoreticky mohla „přijít do řečí“ (navíc za nevěstu rodina dostala výkupné).
Dnes je situace v něčem mnohem jednodušší; zároveň stále platí, že by se žena měla provdat v ideálním případě v rámci své vlastní „třídy“ nebo by měla postoupit na společenském žebříčku o něco výš – například vysokoškolsky vzdělané dívky by si tak měly vzít partnera pouze s titulem. I z tohoto důvodu se hledají partneři i v zahraniční diaspoře, která je kvůli pokračující emigraci ze země skutečně rozsáhlá. Dívky mají jen minimální šanci svého vybraného manžela poznat před svatbou; často se setkají pouze s jeho matkou (budoucí tchyní), která si je přijede prohlédnout a „schválit“ synovu volbu. Arménky tuto skutečnost odsuzují (alespoň ve svých verších), byť reálně se jí mnohdy podrobují, a hlavně ji opakují v další generaci. Paradoxně většinou, mají-li mluvit o svých plánech do budoucna, zmiňují, že jako manželku pro svého syna nebo pro mladšího bratra by si v ideálním případě představovaly zase Arménku – takže přesně takovou nevěstu, jakou se odmítají stát ony samy. Ve skutečnosti tak začarovaný kruh mohou přerušit pouze ženy samotné. Jako v básni Arusiak Turabian (1981–2020):
Namísto toho budu jednoduše čekat
Až blikne semafor
Prohrábnu vlasy
A půjdu dolů po ulici
Nelituju ničeho
Opravdu ničeho
Je to tak báječné
Že už tě nemiluju
Autorka je armenistka, etnoložka a překladatelka.
Část uvedených překladů veršů vyšla v článku Petry Košťálové Protisvěty: na vlně ženské arménské moderní poezie. In: Svět literatury 69/2024.